Česká stopa na požární stanici v Sarajevu

Sarajevo je hlavní a zároveň největší město republiky Bosna a Hercegovina s více než čtvrt milionem obyvatel. O jejich bezpečí mimo jiných dbá také „Profesionalna Vatrogasna Brigada Kantona Sarajevo“. Již z jejího názvu vyplývá, že profesionální hasičský sbor je předurčen nejenom pro zásahy v hranicích města, ale celého okresu. Celkem zde najdeme devět stanic. Já jsem v srpnu 2025 navštívil tu hlavní na ulici Fehima Čurčića č. 1, která je zároveň sídlem velitelství civilní ochrany okresu.  

Nachově zbarvená budova neoklacisního stylu je častým cílem našich turistů, kteří se zde vydávají po stopách českých architektů, jenž koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století dali ospalému muslimskému městečku moderní ráz a podepsali se pod plány osmdesáti procent tehdejších novostaveb. Jednou z nich jsou i „Hasičská kasárna“ projektována Josefem Pospíšilem v roce 1912 a otevřena 1. června 1913. Byla plně elektrifikována nejen s poplašným zařízením, ale i otevíráním výjezdových vrat. Dnes je zařazena do seznamu národních památek Bosny a Hercegoviny. Český architekt zde zúročil svou dřívější zkušenost z návrhu stavby požární stanice ve Vídni. V té době už sarajevský sbor fungoval třicet let. Byl založený 8. března 1883 a jeho prvním velitelem se stal Huršid Terzinski. Tak se píše na jedné z informačních tabulí při hlavním vchodu do budovy. Novější cedule opodál informuje o založení prvního hasičského spolku v Sarajevu v roce 1879. Jelikož Rakousko-Uhersko okupovalo zdejší území už v roce 1878, je pravděpodobné, že toto tvrzení má své opodstatnění. 

Zdálo by se, že dnes jsou už prostory z dob před více než sto lety nevyhovující, ale přesvědčil jsem se, že všechny jsou stále plně funkční. Jenom poloha stanice není dnes zcela příhodná. Kolem se časem rozrostla městská zástavba a sám jsem centrálu chvíli hledal. Na okolních budovách jsou vidět šrámy z tříleté občanské války na začátku devadesátých let. Od 6. dubna 1992 po řadě dřívějších násilných incidentů začaly těžké pouliční boje a dělostřelecké ostřelování města. Krvavá střetnutí skončila 14. prosince 1995. Nebýt hrdinství hasičů, byly by škody na zástavbě mnohem větší než ve skutečnosti. Příkladem odvahy a rozhodného naplňování svého poslání byl velitel požární brigády Slinić Kenan (1957-1993), kterému bylo uděleno nejvyšší bosenské válečné vyznamenání „Zlaté lilie“. (Zlaté lilie jsou ve státním znaku Bosny a Hercegoviny. Pozn. autora.)

Zeptal jsem se velitele stanice Mohameda Durana, jakým zázrakem jejich hasičárna přežila válečné běsnění bez následků. „Střecha byla pokryta zlatou barvou a bojující strany respektovaly naše výjimečné postavení,“ sdělil mi můj průvodce, který mi s potěšením ukázal i také jejich požární techniku. Jednalo se především o běžná vozidla určená pro zásahy ve městě, většinou rakouské provenience. Možná by si zasloužila větší prostory. Ale nikdo z osazenstva z padesátičlenné posádky, se kterou jsem se setkal si na nějaké potíže nijak nestěžoval.  

Zeptal jsem se Mohameda, který byl podle jména muslim, jak je to s národnostním složením sboru. Řekl mi, že zde slouží Bosňáci i Chorvaté. Že hasiči mezi sebou nedělají rozdíly a může mezi nimi být jako rovnocenný parťák i Srb. To se už o jiných organizacích říci nedá. Zvlášť o těch na nejvyšší úrovni, protože v Bosně a Hercegovině je dokonce hned několik místních vlád, neoplývajících přátelstvím mezi sebou a nad pořádkem v zemi vzhledem k historické vzájemné nevraživosti dlí protektor OSN. Hasiči si však uchovávají svou apolitičnost a své humanitární poslání národnostně neřeší. 

Moje návštěva v ulici Fehima Čurčića se konala před večerní osmou hodinou. Tedy právě v době, kdy se chystalo předávání dvanáctihodinové směny. Končící parta se chystala k odpočinku v pohotovosti, aby další den měla plnohodnotné volno. Přesto, že si s jihoslovanskými národy celkem slušně rozumíme, naše komunikace probíhala v angličtině, kterou jsou sarajevští hasiči velmi dobře vybaveni.  

Samozřejmě, že na území města a jejího okresu působí také několik sborů dobrovolných hasičů, za kterými se snad podívám příště a i u nich uslyším klasické „Dobro došli“.