PODCAST: Pátá schůzka hasičských historiků Pardubického kraje

Je známo, že u většiny krajských sdružení hasičů se činnost rad pro historii a muzejnictví buď ocitá ve stálém sebehledání nebo se jejich založení vůbec nedaří. V okresech na východě Čech je situace jiná. Již několik let tu rada velice dobře pracuje a letošní dubnová akce nebyla ojedinělá, ale patří do pestré škály dalších.

Zajel jsem do Pardubic za svým dlouholetým kamarádem Láďou Dvořákem, ale moje návštěva nebyla pouze k vůli němu. Šlo mi o oblast, kterou tady řídí a je jedním ze zdejších několika aktivistů, kteří jsou známí nejen v České republice.

👇PODCAST K POSLECHU👇

Láďo, mohl bys nám to všechno nějak přiblížit?

Začalo to tím, že asi tak před deseti lety za mnou přišel krajský starosta Pepa Bidmon s tím, zdali bych byl schopný založit skupinu historiků, která by zde pracovala. Řekl mi, vyber si lidi, které potřebuješ a běž do toho. Tak jsem si je vybral a začal. Žádný z oslovených, mě neodmítl. No, a od této doby to tak nějak funguje. Hlavně se dali dohromady zdejší sběratelé, se kterými pravidelně jezdíme na celostátní srazy v Centru hasičského hnutí Přibyslavi. To víš, sběratelé, filatelisté, historici – to je jedna rodina.

Jste jedna z mála rad pro historii, která aktivně pracuje a jde vám to a je to vše pod tvým vedením.

Nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak dlouho fungovat a ke spokojenosti všech chlapců, kteří v tom jedou, a bez kterých by to nešlo. Jsme čtyři okresy: Svitavy, Chrudim, Ústí nad Orlicí a Pardubice.

Mluvíš o hasičích „bez kterých by to nešlo“. Mohl bys namátkou jmenovat některé z nich?

Jsou to ti praví specialisté, kteří například umí udělat výstavy, jako je hlavně Fanda Pecka. Potom je tu skvělý organizátor a filatelista Péťa Motl. Pak velký sběratel, o kterém si myslím, že má největší sbírku v republice Lojza Tacl, který převzal štafetu po Mírovi Sobotkovi, jenž už bohužel zemřel.

Dalo by se říct, že je Pardubicko taková zásobárna sběratelů a také mnoha akcí. Můžeme připomenout některé z nich?

Patřily jsem především jízdy, o kterých už ani nevím, kolik jich bylo. A hlavně to organizoval Pepa Nitra, který „je tím postižený“ a moje paní s úsměvem říká, že já s ním také.

To ti děkuji. Ale chtěl bych připomenout jiné akce, jako jsou setkání „stratílků“ ve Vysokém Mýtě a podobně.

Ano, ve Vysokém Mýtě to nedávno byla připomínka 120. let výročí firmy Stratílek. Sjelo se tam určitě na dvě sta aut a plno lidí. Bylo to velice vydařené a všechno měl pod palcem Péťa Motl.

Není tajemstvím, že míváte celostátní setkání sběratelů a jedno bylo také u vás?

Před měsícem to bylo celostátní setkání historiků v Pardubicích (11. března 2023, pozn. pN). Bylo výborné. Sešli jsme se na krajském úřadu v síni Jana Kašpara, průkopníka českého letectví, který jako první letěl z Pardubic do Chuchle. Byla to velice povedená akce.

Ale mohl bys připomenout památné setkání sběratelů v Letohradu?

Ono, těch setkání bylo více. Ale první bylo v Letohradu, kde jsme navštívili nejen již jmenovaného Lojzu Tacla, ale i jeho bratra, který tam má velikánské muzeum průmyslových řemesel. V něm mají svou místnost také hasičské tradice. Koho zajímá historie, tomu návštěvu muzea vřele doporučuji. Je to tam perfektní.

Jak jsem se již zmínil, tak v mnohých krajích je založit odbornou radu pro historii velkým problémem. Asi to potřebuje určité zázemí. Co bys svým kolegům poradil?

Každopádně to je dobrá spolupráce se všemi okresními starosty, a hlavně s krajským starostou, jako my s Pepou Bidmonem, který tomu fandí a občas pustí i nějaký ten peníz.

Já musím ještě prozradit, že ty jsi svědkem všech historických akcí nejenom Pardubického kraje, ale i republikových, protože je filmařsky dokumentuješ. Jak dlouho už to děláš?

Filmuji od doby, co jsem přišel z vojny. Začal jsem na celuloid a pak, jak to postupně šlo. Přišla VHS, větší kamera, pak menší – pěkná televizní Sony. Natáčel jsem každou akci. Například jsem pracoval s dětmi a s těmi mám natočené všechny soutěže. Byly i úspěchy, i když ne tak výrazné, jako dneska, ale dělalo se to pro zábavu. Děcka mě brala a já bral je. Ani nevím, jak dlouho jsem to dělal. Deset, dvanáct, patnáct let. Mám o tom svědectví v několika sešitech, ve kterých si rád zalistuju.

V souvislosti s tím mám jednu raritku. Vždycky jsem po dětech požadoval, aby mi tykaly. Ony to dělaly a poslouchaly mě. Pak jsem měl na starosti jejich děti a požadoval jsem po nich to samé. Rodiče mi však radili, abych to nedělal. Říkal jsem jim: „Vy mi nemáte do toho co mluvit. Také jste mi tykali.“

Láďo, ty nejenom vedeš zdejší hasičské historiky, ale já si dovolím říct, že máš i největší filmový archiv novodobé historie hasičů. Za to všechno, co jsi udělal a děláš ti patří veliké díky. Spoustu těch akcí jsme prožili společně já ti za to děkuji stejně, jako za dnešní rozhovor.

A zase někdy ahoj!