PODCAST: Zakladatel přípravek a hasič tělem i duší Petr Ouřada

Všechny na Hasičovo zdraví Pepa Nitra. Zdravím vás z Domažlic od Českého lesa, kde vznikla jedna krásná aktivita, které dnes říkáme „Přípravky“. Jsem tady s otcem domažlických přípravek panem Petrem Ouřadou.

Ahoj Petře.

Ahoj!

👇PODCAST K POSLECHU👇

A já se ho chci zeptat, odkud přípravky přišly? Jak ten nápad vznikl?

Jednou jsem vystěhovával ze školy kotel a na něm jsem viděl ventil s coulovým závitem. Dostal jsem nápad, že by se z něho mohl udělat malý rozdělovač C a D. Se sušickými hasiči jsme se pak vsadili, kdo ten rozdělovač udělá dříve.

Určitě to vyšlo a byl jsi první ty?

Vyšlo to, když se v roce 1996 v Domažlicích slavilo deset let založení útvaru. Tak jsem si pomyslel, že právě to je ta příležitost, kdy budu moci poprvé s dětmi veřejně vystoupit a předvedeme lidem, že i tak malé děti si mohou hrát na hasiče a přitom i stříkat vodu.

Asi to nebylo vůbec jednoduché dát všechny ty děti dohromady a vůbec je to naučit?

Já jsem měl asi v životě vždycky ohromné štěstí, že jsem byl hasičem z povolání. Dostal jsem nápad, že bych to mohl udělat v jedné školce, ve které paní učitelka kdysi pracovala u vojska. Proto jsem byl přesvědčen, že k tomu bude nakloněná. Taky to vyšlo. A když jsem se pak bavil s paní ředitelkou školky, tak ta byla přímo jedničková, protože mi hned řekla: Dobře, v pořádku, vím že to budete dělat, za mnou už teď nechoďte a všechno si domlouvejte jenom s učitelkami.

Ale pro ty děti bylo třeba zajistit nějaké vybavení a podobně?

Pravdou je, že jsme začínali obrovsky skromně. Měli jsme jen saně od osmičky a na nich sací hrdlo a dvě výtlačná hrdla. Ale časem jsme vyrobili autíčko. Pak jsme sehnali velkého sponzora, který nám pro soptíky udělal uniformy s tím charakteristickým véčkem. To ale zase jsem měl obrovské štěstí, protože ta firma tu výrobu měla jako první svou akci. Udělala to skvěle a pak se to rozjelo dál.

Ty děti, kterým tehdy ještě nebylo ani šest let, pokračovaly dál jako mladí hasiči?

Nechci to přechválit, ale zase v tom bylo kus štěstí. První „soptice“ Alenka, když se slavilo 20. výročí soptíků, tak už v té školce dělala paní učitelku a jí a její kolegyni jsem náš zájmový kroužek předal. Oni od té doby pokračují v té činnosti dál. Já už působím jen jako technický poradce – něco podrž a něco sprav.

Setkáš se někdy s nějakým svým bývalým soptíkem, který vyrostl v dospělého hasiče?

To se mi zatím nestalo. Ale přihodila se mi jiná věc. Když teď dělám s mladými hasiči, tak asi před dvěma lety přijel do Domažlic na setkání spolužáků chlapec, který dělá v Temelíně hasiče z povolání. Bylo mu padesát let a přišel se k nám podívat do hasičárny, jak to tady děláme. A hned se toho chytl.

Pracuješ se zdejšími mladýma hasiči. Jakou máš podporu ze strany sboru a starosty?

V Domažlicích nám to nyní funguje skvěle, a to díky tomu, že v posledním volebním období byli velitelem a starostou zvoleni mladí, pětatřicetiletí, chlapci. Jsou to lidé, kteří mají nápady, jsou šikovní, a hlavně chtějí dělat.

Za to období, co jsi pracoval s přípravkami, na co nejraději vzpomínáš?

Jedna obrovská akce se stala v roce 2000. Naši hasiči se rozhodli že nasají vodu na náměstí v Domažlicích a vystříknou ji v Německu ve Furth im Waldu. Té akci se říkalo „šlauchmaraton“ a velice se zdařila. Ve Furthu na náměstí na prvním proudu stříkali Češi a na druhém Němci. Nu, a na třetím si soptíci udělali svůj útok s déčkovými proudnicemi.

A nějaký jiný zážitek?

V roce 2009 byla velká akce – hasičská olympiáda v Ostravě, na kterou bylo pozváno několik přípravek. Na ostravském náměstí pak každý dětský kolektiv představil to, co dělá a umí. Mělo to veliký úspěch.

Na to určitě každý, kdo tam byl, rád vzpomíná. I já. Zkus mi teď říct něco o sobě jako hasiči?

K hasičům jsem se přihlásil v osmnácti letech. Pak po vojně, na našem bále se mě jedna paní učitelka, co mě měla v družině, zeptala, pročpak v Domažlicích nejsou mladí hasiči? Ty bys to Petře mohl dát nějak dohromady. Mě to tak nějak otevřelo oči a od dvaadvaceti let jsem začal dělat s mladými hasiči. Byla to pěkná práce. Povedlo se mi tehdy dvakrát dostat na republikové kolo hry Plamen. Jednou do Hradce a podruhé do Svitu.

Takže, jak dlouho už to děláš?

Od těch svých osmnácti let. A dneska mi už je sedmdesát.

Já věřím, že tě tvá energie a optimismus neopustí a budeš mít na co vzpomínat i příště.

Chci tomu také věřit. Tehdy jsem si myslel, že to za tři roky zanikne, ale za dva roky už budeme slavit soptíckých třicet let.

Tak to blahopřeji! Měj se krásně a ahoj.

Děkuji.