Martin Provazník: Hasič, sportovec, otec
Hrdina, který zabránil tragédii na přejezdu.
Když se 1. října na Pražském hradě předávaly Zlaté záchranářské kříže, mezi oceněnými se objevil i příslušník HZS Plzeňského kraje, nstržm. Martin Provazník.
Okamžik, který rozhodl
Byl to den, který mohl skončit tragicky.
Martin Provazník jel mimo službu přes železniční přejezd v Chodové Plané, když si všiml kamionu uvízlého mezi závorami.
„Okamžitě mi došlo, že tady není čas přemýšlet,“ popsal později.
Zavolal na tísňovou linku, vytáhl řidiče z kabiny a rozběhl se proti blížícímu se vlaku, mávaje rukama, aby strojvedoucí zaregistroval nebezpečí.
Vlak zastavil zhruba sto metrů před kamionem. Díky Martinovu pohotovému zásahu nebyl nikdo zraněn.
Za tento čin převzal z rukou brig. gen. Daniela Miklóse "Cenu generálního ředitele HZS ČR".
Ocenění pro něj ale neznamená konec příběhu – spíše připomínku toho, proč je hasičem.
„Hrdinství je často jen o tom být ve správný čas na správném místě a udělat to, co považujete za samozřejmé,“ říká skromně Martin.
Hasič tělem i duší
Martin Provazník působí u Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje už řadu let. Kolegové o něm mluví jako o profesionálovi s klidnou hlavou, spolehlivém parťákovi a člověku, který nikdy neodmítne pomoc.
Kromě služby se aktivně věnuje hasičskému sportu – soutěžím, které posilují nejen fyzickou kondici, ale i týmového ducha. Na krajských soutěžích patří mezi opory svého družstva, a s úsměvem dodává, že hasičský sport mu pomáhá „neusnout na vavřínech“.
Rodina jako zázemí
Za každým hasičem, který vyjíždí k zásahu, stojí někdo doma. Martin nikdy neskrývá, že bez podpory rodiny by tahle práce nebyla možná. Rodina mu je nejen oporou, ale i motivací, proč být vždy lepším člověkem – nejen v uniformě, ale i mimo službu.
Nejen hrdina, ale i inspirace
Příběh Martina Provazníka ukazuje, že hrdinství nemusí být o dramatických gestech. Je to spíš soubor malých, správných rozhodnutí, které dělají z lidí profesionály i vzory pro ostatní. Jeho přístup, vytrvalost a lidskost jsou důvodem, proč se stal symbolem hasičské práce v tom nejlepším smyslu slova.
„Jsem jen součást týmu. Všichni víme, že každý zásah stojí na spolupráci,“ uzavírá Martin.
Martine, jaké byly tvoje první pocity, když jsi slyšel, že máš dostat Cenu generálního ředitele HZS ČR?
Byl jsem překvapený a nečekal jsem to. O nominaci jsem věděl, ale spíš jsem si říkal, že tak, jak jsem se zachoval já by se zachoval asi každý.
Vzpomeneš si na úplně první vteřiny, kdy jste uviděl ten kamion na přejezdu?
Říkal jsem si, tady se něco děje. Dělej něco nebo se tu stane průser... :-)
Co ti tehdy proběhlo hlavou – strach, adrenalin, automatická reakce?
No spíš automatická reakce. Věděl jsem, že musím jednat, protože tady vlaky jezdí každých patnáct minut a nevím kolik mám času.
Jak se díváš na pojem „hrdinství“? Cítíte se jako hrdina?
Je to něco co má člověk v sobě. Já se jako hrdina ale moc necítím.
Jak dlouho už sloužíš u HZS a co tě k téhle práci přivedlo?
K hasičům jsem nastoupil v roce 1995 na stanici v Mariánských Lázních a vděčím za to kamarádovi Michalu Ledvinovi, který mě tam přivedl. Od mala jsem byl dobrovolným hasičem a v patnácti letech jsem se začal věnovat požárnímu sportu. Michal mě trénoval a říkal, že bych mohl nastoupit k profíkům a tak jsem do toho šel. Bylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě. Po roce v "Mariánkách" jsem přešel do Plzně kde jsem do dnes.
Který zásah z těch běžných ve službě ti utkvěl nejvíc v paměti – a proč?
Zásahů bylo hodně, ale z poslední doby si vzpomínám, jak jsem jel s vyprošťovákem dát na kola převracenou hasičskou cisternu. Kolegové z Boru jeli k nehodě osobních aut a bohužel nezvládli řízení. Zásah byl specifický i v tom že u nehody ke které kluci jeli, byl i můj bratr, který se nehodě jen o kousek vyhnul a resuscitoval posádku jednoho osobního auta. Byl jsem rád, že jsme se s bráchou u nehody nepotkali.
Hasičská práce je fyzicky i psychicky náročná. Co ti pomáhá „vypnout“, když sundáte uniformu?
Práci už beru jako rutinu a domů starosti moc nenosím. Když člověk vidí něco ošklivýho, smutnýho pomáhá i černý humor.
Věnuješ se hasičskému sportu – co vás na něm nejvíc baví?
Požární sport mě provází celý život a je to už asi i životní styl. Zažil jsem s ním opravdu hodně. Začal jsem od nuly a nebyl žádným velkým talentem, ale díky své píli a dřině jsem se pomalu zlepšoval. Měl jsem tu čest a v roce 1991 jsem byl povolán do reprezentace a vydržel jsem tam do roku 2009. Za tu dobu jsem s reprezentací zažil opravdu hodně. Hasičské olympiády v Německu, Finsku, Chorvatsku a Ostravě. Mistrovství světa v Iránu, Moskvě, Sofii, Ufě, mistrovství Evropy v Petrohradě, Ostravě. Nějaký úspěch tam byl taky a je na co vzpomínat. Díky sportu jsem pochopil, že jako tým musíme všichni táhnout za jeden provaz a to platí i v životě.
Jak vnímáš podporu rodiny? Máš někdy pocit, že oni jsou ti skuteční hrdinové v pozadí?
Samozřejmě bez podpory rodiny to nešlo. Když je někdo trochu blázen do sportu, tak to rodina vždycky odnese. Já jsem měl ale štěstí, protože žena mi držela palce a fandila. Jsem jí za to vděčný, i když naše cesty se už rozešly. Samozřejmě žena byla mým hrdinou, protože když odcestuješ na 14 dní na "repreakci" a necháš doma ženu s dětmi je to i kousek sobectví. Každá žena by to nezvládla.
Co bys poradil mladým hasičům, kteří teprve začínají?
Je to specifická práce a musíte jí mít tu práci rádi. Dneska se k hasičům klukům moc nechce, protože jinde si třeba vydělají víc. Život ale není vždy jen o penězích a s hasiči zažijete to co v jiném zaměstnání ne. "Hasičina" není jen práce, ale jak jsem psal, i životní styl. Zkuste to kluci a uvidíte.
Jak se podle tebe proměnila hasičská profese za posledních deset let?
Práce se změnila opravdu hodně. Když jsem nastupoval, jezdilo se hlavně na požáry a bouračky. Dneska je škála zásahů opravdu široká. Jeden den jedete honit papouška po střechách pak jedete na chemickou havárii, na požár ale třeba i otevřít byt policii, kde vyhrožuje nějaký lump se zbraní. Změnila se i technika. Dnes máme auta a vybavení, o kterém by se nám dřív ani nesnilo.
A na závěr – co bys chtěl, aby si lidé odnesli z vašeho příběhu?
Koukejte okolo sebe a pomáhejte druhým. Nikdy nevíte, kdy se to bude hodit vám.
