Nejničivější požár v dějinách Prahy

Dne 2. června 1541 postihla Prahu katastrofa, která navždy změnila její podobu. Požár, který vypukl v domě U Černého orla (jiné prameny uvádějí dům Na Baště čp. 7) na Malostranském náměstí při opravách střechy, se rychle rozšířil v důsledku tehdejšího suchého a horkého počasí. Plameny pohltily téměř celou Malou Stranu, Hradčany a zasáhly i Pražský hrad. Tato událost se zapsala do historie jako nejničivější požár v dějinách města.

Rozsah zkázy

Na Malé Straně shořelo 155 z celkem 233 domů, tedy přibližně dvě třetiny celé čtvrti. Na Hradčanech lehlo popelem 42 domů, a Pražský hrad přišel o zásadní stavby, včetně kaple Všech svatých, části katedrály sv. Víta, kde se zřítila klenba, i významného Vladislavského sálu. Oheň zničil nejen cenné stavby, ale také důležité zemské listiny, například zemské desky, které obsahovaly právní evidenci majetků a byly klíčové pro fungování spravedlnosti v Českém království.

Podle zprávy kronikáře Václava Hájka z Libočan - O nešťastné příhodě, kteráž se stala skrze oheň v Menším Městě pražském a na Hradě svatého Vácslava i na Hradčanech etc. - sepsané pouhé dva týdny po požáru, zahynulo při této tragédii nejméně 53 osob – převážně děti a služebnictvo, které nemělo šanci uniknout.

Důsledky a obnova

Katastrofa z roku 1541 měla nejen bezprostřední následky, ale výrazně ovlivnila i urbanistický vývoj Prahy. Mnohé gotické budovy byly strženy a místo nich začaly vyrůstat renesanční domy a paláce. Do čtvrti přišla šlechta, která si zde budovala reprezentativní rezidence. Tato přestavba nejen pozměnila ráz města, ale vtiskla mu podobu, kterou částečně známe i dnes.

Žhářství jako těžký zločin

Ve středověku bylo žhářství považováno za jeden z nejtěžších zločinů - podobně jako vražda, velezrada nebo svatokrádež. Oheň představoval pro tehdejší města obrovské riziko, protože většina domů byla ze dřeva, se slaměnými střechami, a hasiči tehdejší doby neměli k dispozici téměř žádné efektivní prostředky. Následky žhářství mohly být katastrofální, jak ukázal právě požár z roku 1541.

Za úmyslné založení požáru hrozil viníkovi krutý a exemplární trest. Nejčastěji byl pachatel upálen zaživa, v některých případech byl vpleten do kola a zmrzačen, nebo oběšen s hořící pochodní v ruce. Cílem těchto trestů bylo nejen potrestání zločince, ale i odstrašení ostatních.

Například zákoník Karla IV. Maiestas Carolina se k žhářům stavěl nekompromisně. I prostá nedbalost, pokud vedla k velkým škodám, mohla být přísně potrestána, zejména pokud šlo o veřejné nebo církevní budovy.

Kdo úmyslně založil oheň, měl v něm sám shořet. Žháři z pravidla skončili na hranici.