Požární poplachy ve světě

Na první pohled to vypadá jednoduše. Požár má svůj stupeň, ten roste podle závažnosti a všichni vědí, na čem jsou. Jenže ve chvíli, kdy se podíváme za hranice, začíná být jasné, že žádná jednotná světová „stupnice požárních poplachů“ vlastně neexistuje. Každá země si totiž vytvořila vlastní systém podle toho, co nejčastěji řeší, jak má nastavené hasičské sbory i jaké prostředí ji obklopuje.

     V Česku jsou stupně požárního poplachu pevně zakotvené v rámci integrovaného záchranného systému. Máme čtyři, od prvního až po zvláštní, který je nejvyšší. Nejde přitom jen o počet jednotek na místě, ale hlavně o rozsah mimořádné události a náročnost jejího řízení. První stupeň odpovídá menším zásahům, druhý už znamená potřebu koordinace více jednotek, třetí se vyhlašuje u rozsáhlejších událostí s větším ohrožením osob a zvláštní stupeň přichází ve chvíli, kdy jde o mimořádně velkou událost, například s dopadem na celé obce nebo větší území. Systém je tedy postavený nejen na síle zásahu, ale i na tom, jak složité bude jeho řízení.

     Jakmile se ale přesuneme například do Spojených států, začíná se používat jiný jazyk. Tam se běžně mluví o „dvoualarmových“ nebo „pětialarmových“ požárech. Zní podobně jako naše stupně, jenže význam je jiný. V americkém pojetí jde především o počet povolaných posil. Každý další alarm znamená, že k zásahu přijíždějí další jednotky, často i z okolních měst. Například hasiči z města Rochester v New Hampshire uvádějí, že druhý alarm znamená přivolání dalších oddělení kvůli technice a lidem, zatímco pátý alarm už představuje rozsáhlý zásah s velkým množstvím nasazených sil. Důležité je ale dodat, že přesná podoba tohoto systému se liší město od města, takže „pět alarmů“ nemusí vždy znamenat úplně stejnou situaci.

{Související článek}

     Velká Británie jde ještě jinou cestou a místo stupňů nebo alarmů mluví velmi přímo. Tam se často používá hlášení typu „make pumps 10“, tedy navýšení počtu cisternových vozidel na deset. Londýnská hasičská služba má přesně definované kolik techniky vyjíždí při větších událostech a čísla se podle potřeby rychle zvyšují. U velkých požárů se tak běžně pracuje s desítkami vozidel. Systém je v tomto případě maximálně praktický – neřeší se, jaký má požár „stupeň“, ale kolik techniky je potřeba přímo na místě.

     Ještě výraznější rozdíl najdeme u požárů v krajině, například v Austrálii. Tam se totiž neřeší primárně to, kolik jednotek vyjede, ale jak nebezpečné jsou podmínky ještě před vznikem požáru. Australský systém Fire Danger Rating pracuje s úrovněmi jako Moderate (střední), High (vysoký), Extreme (extrémní) nebo Catastrophic (katastrofický) a vychází z faktorů, jako je počasí, sucho nebo množství hořlavého materiálu. Jinými slovy: místo toho, aby říkal „kolik hasičů pojede“, říká „jak špatné to bude, když to začne hořet“. Pro veřejnost je to zásadní informace, protože umožňuje reagovat ještě před samotným vznikem požáru.

     Podobný přístup najdeme i v Kanadě, kde se používá komplexní systém hodnocení nebezpečí lesních požárů. Ten nepracuje s jedním číslem, ale s kombinací několika ukazatelů, které hodnotí například snadnost vznícení, rychlost šíření požáru nebo obtížnost jeho hašení. Výsledkem není jednoduchý „stupeň poplachu“, ale podrobný obraz toho, jak se může oheň v daných podmínkách chovat.

     A právě tady se ukazuje, jak zavádějící může být jednoduché srovnávání. Když někde zazní, že hořelo „na pátý alarm“, neznamená to automaticky větší požár než u nás při třetím stupni poplachu. Znamená to jen, že daný systém pracuje s jinou logikou.

Každá země si totiž vytvořila vlastní způsob, jak popsat stejný problém. Někde se počítají jednotky, jinde vozidla, riziko a chování samotného požáru. 

Jedno ale zůstává stejné napříč kontinenty. Jakmile čísla rostou, přibývají jednotky nebo se mění varování směrem k extrému, znamená to jediné...poplach.