O osudu Notre-Dame rozhodovala jediná půlhodina. Za ochranou věží stáli dva generálové a odborník na historické stavby

V pondělí 15. dubna 2019 se krátce před 19. hodinou nad pařížskou katedrálou Notre-Dame objevil hustý kouř, zatímco se plameny rychle šířily staletou dřevěnou konstrukcí střechy. Oheň postupoval prostorem nad kamennými klenbami a přibližně v 19.50 hodin se zřítila hořící štíhlá věž nad křížením hlavní a příčné lodi, jejíž trosky prorazily část klenby a dopadly do interiéru chrámu.

Už během prvních hodin bylo zřejmé, že hasiči nedokážou uchránit celou střešní konstrukci, a museli proto rozhodnout, kam soustředit dostupné síly. Ve francouzské hasičské taktice se podobný postup označuje výrazem „la part du feu“, tedy přijetím ztráty části objektu, pokud její další obrana spotřebovává prostředky potřebné k záchraně toho, co ještě zachránit lze.

Pozornost se tak postupně přesunula k západnímu průčelí se dvěma hlavními věžemi, protože jejich poškození by mohlo spustit řetězové zřícení velké části katedrály. Zatímco střecha před zraky tisíců lidí dál hořela, nejdůležitější část zásahu se odehrávala uvnitř chrámu a v obtížně přístupných prostorách věží.

Více než 400 hasičů a voda čerpaná ze Seiny

Do zásahu se zapojilo více než 400 příslušníků pařížské hasičské brigády, které doplnily jednotky a technika z okolních departementů. Rozsáhlý objekt byl rozdělen do čtyř zásahových úseků, což umožnilo lépe koordinovat práci uvnitř stavby, v prostoru hlavních věží i kolem celého chrámu.

Hasiči nasadili osmnáct kusů výškové techniky, z jejichž košů vedli proudy na střechu a horní části katedrály, současně však museli počítat s tím, že příliš silné nebo špatně nasměrované proudy mohou poškodit vitráže, historické vybavení i kamenné konstrukce oslabené vysokou teplotou. Vodu částečně odváděly od stěn také chrliče, které tak během zásahu znovu plnily svůj původní účel.

Zásobování vodou posílil zásahový člun na Seině společně s čerpacími vozidly, protože běžná vodovodní síť nemusela při tak rozsáhlém nasazení poskytovat dostatečné množství vody. Na místě pracovaly také specializované skupiny určené pro dlouhodobý průzkum v dýchací technice, práci ve výškách, pohyb v poškozených budovách a ochranu kulturního dědictví.

Podmínky uvnitř Notre-Dame postupně zhoršovaly padající části konstrukcí, sálavé teplo a hustý kouř, proto byl nasazen také dálkově ovládaný robot Colossus. Stroj vybavený proudnicí se mohl pohybovat v místech, kde už další nasazení hasičů představovalo příliš vysoké riziko, a pomáhal ochlazovat interiér i hořící trosky.

Výhodou byla předchozí znalost stavby, protože hasiči z okolních stanic už v katedrále absolvovali cvičení společně s pracovníky ministerstva kultury. Znali některé vstupy, úzká schodiště i obtížně přístupné části objektu, přesto museli po celou dobu počítat s tím, že požár postupuje skrytými prostory, které nebylo možné sledovat pouze zvenčí.

Rozhodující okamžik přišel přibližně ve 21.30 hodin, kdy se oheň dostal do severní věže a začal ohrožovat dřevěnou zvonovou stolici nesoucí osm zvonů. Pokud by nosná konstrukce povolila, několikatunové zvony mohly při pádu poškodit věž, prorazit klenby a následně strhnout další části katedrály.

Do horních prostor proto zamířily posílené týmy, které vytvořily vodní clonu a soustředily se na zastavení požáru ve zvonici. Krátce po 22. hodině už bylo zřejmé, že se další postup plamenů podařilo přerušit a hlavní věže bezprostřednímu zřícení odolaly.

Za stanovením priorit i změnami taktiky stáli především generálové Jean-Claude Gallet a Jean-Marie Gontier, které během nejkritičtější části zásahu doplnil José Vaz de Matos, hasičský důstojník se zkušenostmi v oblasti požární ochrany historických a kulturních staveb.

Jean-Claude Gallet: odpovědnost za celou strategii

Jean-Claude Gallet se narodil 23. listopadu 1964 v La Roche-sur-Yon a po studiu na vojenské akademii Saint-Cyr nastoupil k pařížské hasičské brigádě. Jeho další profesní dráha však vedla také přes zahraniční zpravodajské služby, diplomatické působení v Ugandě, službu v Afghánistánu a vedení geopolitického oddělení francouzského ministerstva obrany.

K pařížským hasičům se později vrátil a od září 2017 stál v čele celé brigády. V době požáru Notre-Dame tak nesl konečnou odpovědnost nejen za způsob vedení zásahu, ale také za bezpečnost stovek nasazených hasičů a komunikaci s policejní prefekturou, členy vlády i prezidentem Emmanuelem Macronem.

Gallet se nesoustředil na pohyb jednotlivých družstev nebo rozmístění proudnic, protože potřeboval udržet přehled nad celou událostí a určovat hlavní směr zásahu. Taktické řízení ponechal svému zástupci Jeanovi-Mariemu Gontierovi, zatímco sám rozhodoval o prioritách a o přesunu dostupných sil mezi jednotlivými částmi katedrály.

Jedním z nejtěžších rozhodnutí bylo přijetí skutečnosti, že střechu už není možné zachránit. Pokračování v jejím hašení by spotřebovalo množství lidí, techniky i vody, které byly nutné k obraně hlavních věží, a právě proto dostala přednost místa, jejichž ztráta by mohla znamenat zřícení velké části Notre-Dame.

Jakmile se požár přiblížil k severní zvonici, Gallet předložil upravený plán zásahu vedení policejní prefektury a prezidentovi republiky, načež byly posíleny síly pracující v horních částech stavby. Jeho role tak nebyla spojena s jedním viditelným zásahem, ale s odpovědností za rozhodnutí, které určilo další vývoj celé události.

Jean-Marie Gontier: taktické vedení přímo na místě

Jean-Marie Gontier se narodil 13. července 1965 v Montreuil a před nástupem k pařížským hasičům studoval veřejnou ekonomii a politické vědy na univerzitě Panthéon-Sorbonne. Určitou dobu pracoval také v bankovním sektoru, v roce 1988 však nastoupil k Brigade de sapeurs-pompiers de Paris (BSPP - Hasičská brigáda v Paříži, elitní vojenský hasičský sbor) a postupně prošel velitelskými, štábními i výcvikovými funkcemi.

Během své kariéry působil u ženijního vojska, absolvoval École de Guerre, sloužil v Sierra Leone a po návratu k pařížským hasičům se věnoval také rozpočtu, plánování a řízení výcviku. V roce 2015 se stal náčelníkem štábu BSPP a následně zástupcem jejího velitele.

Při požáru Notre-Dame řídil záchranné práce přímo na místě a převáděl strategické priority do konkrétního nasazení jednotek. Katedrálu během večera opakovaně obcházel, sledoval postup plamenů z různých stran a vyhodnocoval informace od velitelů jednotlivých úseků.

Situace se přitom měnila téměř každou minutou, protože části konstrukce padaly do interiéru, oheň postupoval skrytými prostorami a z ulice nebylo možné přesně určit, co se odehrává uvnitř věží. Kromě rádiových hlášení proto velitelskému štábu pomáhaly také náčrty operačního kreslíře Laurenta Clergeaua, do nichž byly zaznamenávány vstupy, postavení techniky a vedení proudů.

Po zastavení požáru v severní zvonici předal Gontier kolem 22. hodiny Galletovi krátkou zprávu: „Je zachráněna.“ Neznamenalo to konec zásahu, protože hasiči pokračovali v práci po celou noc, rozhodující nebezpečí zřícení hlavních věží však v tu chvíli pominulo.

Na konci listopadu 2019 převzal po Galletovi velení celé pařížské hasičské brigády, takže se do jejího čela postavil jen několik měsíců po jednom z nejnáročnějších zásahů v její moderní historii.

José Vaz de Matos: varování ze severní věže

José Charles Vaz de Matos se narodil 2. ledna 1964 a během své kariéry u pařížské hasičské brigády propojil zásahovou praxi s požární prevencí, stavebním inženýrstvím a vyšetřováním požárů a výbuchů. Vedl oddělení prevence BSPP, působil jako soudní znalec a později přešel k francouzskému ministerstvu kultury, kde se věnoval bezpečnosti muzeí, památek a historických budov.

Při požáru Notre-Dame sledoval rozsah plamenů, a také možné chování jednotlivých konstrukcí. Když se kolem půl desáté večer oheň dostal do severní věže, upozornil velitelský štáb na dřevěnou zvonovou stolici nesoucí osm zvonů.

Pokud by konstrukce shořela a několikatunové zvony se zřítily, mohly poškodit kamenné části věže, prorazit klenby a spustit řetězovou destrukci, kterou Vaz de Matos přirovnal k pádu domečku z karet.

Jeho varování potvrdilo, že největší nebezpečí už nepředstavuje hořící střecha, ale severní věž, a proto následovalo posílení vodní clony i týmů zasahujících ve zvonici. Odborné znalosti historických staveb tak bylo možné okamžitě proměnit v konkrétní změnu taktiky.

Dlouholetou službu i odbornou práci ocenila Francie také Řádem za zásluhy, jehož rytířem se José Vaz de Matos stal v roce 2007 a do důstojnického stupně byl povýšen v roce 2023.

Rozhodnutí by bez práce stovek hasičů nestačila

Jean-Claude Gallet, Jean-Marie Gontier a José Vaz de Matos zastávali při zásahu odlišné role, které se během nejkritičtější půlhodiny vzájemně doplnily. Gallet určoval strategické priority, Gontier řídil nasazení jednotek a Vaz de Matos upozornil na konstrukční hrozbu ukrytou uvnitř severní věže.

Katedrálu však nezachránila pouze práce velitelského štábu. Pod přijatými rozhodnutími stála práce stovek hasičů, kteří v dýchací technice stoupali úzkými schodišti, obsluhovali proudnice ve výšce, zajišťovali dálkovou dopravu vody, kontrolovali narušené konstrukce nebo pomáhali vynášet relikvie a umělecké předměty.

Požár zničil téměř celou střechu, štíhlou věž a část kamenných kleneb, hlavní věže i velká část interiéru však zůstaly zachovány. Zásah v Notre-Dame připomněl, že při mimořádné události nerozhoduje pouze počet nasazených lidí a množství techniky, ale také schopnost včas rozpoznat, co už zachránit nelze, a soustředit veškeré síly tam, kde ještě mohou ovlivnit konečný výsledek.

Přesná příčina požáru zůstává neznámá

Ani sedm let po požáru se vyšetřovatelům nepodařilo s jistotou určit, co přesně plameny v podkroví Notre-Dame založilo. Dosavadní poznatky nesměřují k úmyslnému jednání a za nejpravděpodobnější je stále považována nešťastná náhoda nebo nedbalost související s probíhající rekonstrukcí. Prověřován byl zejména elektrický zkrat, nedopalek cigarety nebo jiskra vzniklá při práci s nářadím.

Vyšetřovatelé lokalizovali pravděpodobné místo vzniku požáru do dřevěné konstrukce v jihovýchodní části křížení hlavní a příčné lodi. Analýzy odebraných trosek již byly dokončeny a odborníci pracovali také s trojrozměrným modelem, který měl podle fotografií a videozáznamů zpětně ukázat, kde a jak rychle se oheň šířil. Jednoznačný důkaz, který by potvrdil konkrétní příčinu, však uveden nebyl.