Ohlédnutí za požárem Orlího hnízda: dobrovolné hasiče ohrožoval vítr, kouř i namrzající terén

Požární poplach z Kehlsteinhausu, známého jako Orlí hnízdo, přijalo integrované operační středisko v Traunsteinu v pátek 23. října 2026 přibližně ve 21:15. K horské restauraci okamžitě vyjely dobrovolné hasičské jednotky, jejichž členové už cestou viděli plameny a po příjezdu potvrdili požár budovy v plném rozsahu. 

Na místo postupně dorazili hasiči z Berchtesgadenu, Marktschellenbergu, Königssee a Schönau, které později posílily jednotky z Ramsau a Bischofswiesenu. Celkem se do zásahu zapojilo přibližně dvě stě členů hasičských, zdravotnických a dalších záchranných složek včetně horské služby Bergwacht a policie. 

Přístup k objektu v nadmořské výšce 1834 metrů byl náročný už pro samotnou techniku. Hasičská vozidla se po úzké horské silnici dostala k hornímu autobusovému stanovišti, odkud museli zasahující pokračovat pěšky a dopravovat k požářišti také potřebné vybavení. Zásobování vodou hasiči zajišťovali kyvadlovou dopravou cisternami. 

Podmínky na hoře se během noci zhoršovaly, protože déšť přecházel ve sněžení, teplota klesala pod bod mrazu a vítr roznášel zplodiny hoření po okolí. Po vyhodnocení situace veliteli přímo u objektu a konzultaci s vedením zásahu bylo krátce před třetí hodinou ráno rozhodnuto o přerušení hašení.

"Foukal vítr a stále více to namrzalo. Zasahující bychom vystavili nepřiměřenému nebezpečí, a proto jsme v noci hašení přerušili,“ vysvětlil okresní velitel hasičů Michael Brandl v rozhovoru pro BGLand24. 

Bezpečnost hasičů pomáhalo zajišťovat osmadvacet horských záchranářů z Berchtesgadenu, Ramsau a Marktschellenbergu, kteří kromě zdravotnického zabezpečení převáželi materiál na horských nosítkách. Běžná cesta kolem budovy byla místy nebezpečná nebo neprůchodná, proto v obtížném terénu připravili náhradní ústupovou trasu zajištěnou lanem. Hasiči se po ní mohli bezpečně vrátit, aniž by riskovali odříznutí v prostoru vrcholového kříže. Pod objektem zároveň vyrostl vyhřívaný stan, který zasahujícím poskytoval ochranu před zimou.

Další zázemí vzniklo níže u dokumentačního centra Obersalzberg, kde se týmy staraly o posádky vracející se z požářiště. Na zdravotnickém zabezpečení, logistice a péči o zasahující se podílelo přibližně šedesát dobrovolníků Bavorského červeného kříže, organizace Malteser Hilfsdienst a služby IMS Rettungsdienst, kteří měli k dispozici kolem třiceti vozidel.

Polní kuchyně připravila jídlo pro přibližně dvě stě lidí, podávaly se teplé nápoje a zdravotníci kontrolovali stav navracejících se členů jednotek. Zdravotnickou kontrolou prošlo celkem 98 zasahujících a péče o posádky pokračovala až do šesté hodiny ranní. 

Za denního světla hasiči v likvidaci požáru pokračovali, ke zničenému objektu však museli znovu vyjet také v noci na neděli 25. října. Policisté z alpské zásahové skupiny přibližně ve 2:30 zaznamenali kouř a otevřené plameny, které se objevily po opětovném rozhoření skrytých žhavých ohnisek v troskách. Následný zásah skončil kolem 4:30 a během nedělního dopoledne policie oznámila ukončení hasebních prací.

Přes rozsáhlé poškození budovy se událost podle oficiálních informací obešla bez zranění. Požár vypukl mimo provozní dobu, a uvnitř se proto nenacházeli hosté ani zaměstnanci. Objekt i okolní přístupové cesty zůstaly po zásahu uzavřené, aby mohli odborníci posoudit stav zbývajících konstrukcí a připravit další postup. Provozovatel označil za prioritu zabezpečení stavby a její ochranu před dalšími škodami způsobenými počasím. 

Případ převzala kriminální policie v Traunsteinu pod dohledem státního zastupitelství pro podezření z úmyslného založení požáru. V souvislosti s událostí zadržela třiatřicetiletého německého občana žijícího v Berlíně, proti němuž se podle jejího vyjádření podezření během vyšetřování zesílilo. Na návrh státního zastupitelství následně soud rozhodl o jeho předběžném umístění v psychiatrické nemocnici, okolnosti a motiv však zůstaly předmětem dalšího vyšetřování. 

Kehlsteinhaus byl dokončen v roce 1938 jako součást nacistického areálu nad Berchtesgadenem a sloužil k reprezentaci a setkávání představitelů režimu, přestože jej Adolf Hitler navštěvoval jen zřídka. Budovu nepoškodilo spojenecké bombardování na konci druhé světové války a od roku 1952 zde fungovala horská restaurace. Návštěvníci se později mohli seznámit také s expozicí připravenou Institutem pro soudobé dějiny, která na čtrnácti informačních panelech přibližovala vznik areálu a jeho souvislosti s nacistickou diktaturou. 

K technickým zajímavostem místa patří přístupový tunel dlouhý 124 metrů a historický výtah s mosazným obložením, označovaný jako zlatý, který z konce tunelu překonává stejný výškový rozdíl až k budově. Jejich prohlídka z 29. října přinesla příznivější zprávu, protože interiér výtahu zůstal nepoškozený a tunel i samotný výtah byly požárem z velké části ušetřeny. Při zkoušce se jej podařilo ovládat, objevily se však menší technické poruchy, které by podle předběžného posouzení měly být odstranitelné.