Po dvanácti hodinách v práci šla trénovat, Dana Butulová se dostala až na světové pódium
Běh na sto metrů s překážkami je pro ni fyzicky nejtěžší disciplínou. Právě v ní si Dana Butulová na mistrovství světa v Saratově v roce 2019 zaběhla osobní rekord a dodatečně získala stříbro. Dnes závodí za SDH Košťálov na Semilsku hlavně pro radost, pořád má ale jeden cíl. S holkami by ještě ráda vyhrála ligu v požárním útoku.
Na jedné fotce se Dana v bílé helmě usmívá přes rameno, zatímco v rukou drží proudnici. Na další se s českými reprezentantkami směje na nejvyšším stupínku v kazašské Karagandě, kde v roce 2021 společně vyhrály požární útok. K oběma snímkům sedí věta, kterou mi v rozhovoru řekla, když jsem se jí zeptala, co pro ni znamená družstvo. "Tým je pro mě jako vztah, který chcete, aby fungoval.“
Když přišla řeč na to, jak se vyrovnává s nepovedeným pokusem, vrátila se Dana až do dětství. Rodiče tehdy na vesnici vedli kroužek běhání a ona, jak sama říká, vůbec neuměla prohrávat. Právě rodiče ji přivedli i k požárnímu sportu, který je součástí jejího života už zhruba pětadvacet let. A u toho, jak to celé začalo, jsme začaly i náš rozhovor.

Vzpomínáte si, jak jste se poprvé dostala k požárnímu sportu?
Ano, vzpomínám. Přivedli mě k němu rodiče a myslím, že jsem začala hned, jak to šlo. Postupně se z toho stala součást mého života a tehdy jsem vůbec netušila, kam až mě ten sport zavede. Je mi jednatřicet, takže když to tak počítám, věnuju se mu asi pětadvacet let.
Jak byste se představila někomu, kdo vás zná jen jako závodnici?
Jsem člověk, který se jen tak nevzdává, jde si za svými cíli a má rád výzvy. Jsem hodně soutěživá, ale cením si i toho, co zažíváme společně jako tým. Když jsem požární sport dělala intenzivně, dokázala jsem jít za hranice svých možností. Když chcete něco dokázat, je to podle mě nezbytný.
Bylo někdy období, kdy jste přemýšlela, že skončíte?
Nad tím jsem přemýšlela, ale asi jsem takové období nezažila. Těžší to bylo v roce 2019, kdy jsem začínala s reprezentací. Abych v ní mohla závodit, musela jsem se naučit výstup do prvního podlaží cvičné věže. Jenže v okolí tehdy nebylo kde trénovat. Věž sice stála na stanici profesionálních hasičů v Liberci, ale ještě nebyla zkolaudovaná, takže jsem na ni nemohla. Jsem ráda, že dnes už ta možnost je.

Který závod vám za ty roky nejvíc utkvěl v paměti?
Určitě mistrovství světa v Saratově v roce 2019. Ve stovce s překážkami jsem si tam zaběhla osobní rekord a nakonec z toho bylo druhé místo. Vážím si toho, protože jsem do závodu šla bez očekávání. V týmu jsem se tehdy necítila dobře, ale i přesto to dopadlo fajn.
Které další výsledky byste ze své kariéry vyzdvihla?
Vyhrála jsem Extraligu a taky postupové soutěže za Poniklou. Na mistrovství světa v Rusku jsem byla s týmem druhá a v dvojboji, kde se počítá věž a stovka, jsem skončila pátá. Pak jsem závodila ještě na mistrovství světa v Karagandě v Kazachstánu a mezi úspěchy počítám i vítězství na olympiádě ve Slovinsku v roce 2022.
Právě stovka s překážkami vám přinesla individuální medaili. Je pro vás zároveň nejtěžší disciplínou?
Po fyzické stránce určitě. Je to individuální disciplína a je fakt náročná. Musíte udržet rychlost, sílu a přesnost i ve chvíli, kdy už jedete na maximum. Po psychické stránce je nejtěžší zvládnout nervozitu, tlak a případný neúspěch. Člověk musí umět hodit za hlavu nepovedený pokus, soustředit se na další a nevzdat se.

A co se vám odehrává v hlavě těsně před startem? Máte nějaký rituál?
Vždycky se dostanu do toho svýho "flow". Nevšímám si závodníka vedle sebe a nervozitu dokážu prodýchat. Žádný konkrétní rituál, který bych opakovala před každým závodem, nemám.
Co vám pomáhalo zvládnout fyzickou náročnost závodů?
Když si dnes vzpomenu, jak jsem trénovala, sama nechápu, jak jsem to fyzicky zvládala. Docela jsem si nakládala. Kdybych měla něco doporučit, tak zaměřit trénink na dynamiku a výbušnost a dělat víc opakování. Síla sama o sobě nestačí, člověk musí prostě dřít.
Jak jste takový trénink zvládala skloubit s prací?
Jako kosmetička jsem byla schopná po dvanácti hodinách v práci jít trénovat a další den to samý. Takže za mě to určitě jde. Znám i rodiče, kteří trénují a závodí. Hodně přitom záleží na vzájemném pochopení. Myslím si, že to platí pro hasičinu celkově, ať už jde o sport, nebo o zaměstnání.

Měla jste někdy pocit, že jako žena musíte ve sportu dokazovat víc než muži?
Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Pro mě je požární sport koníček. Dovedu si představit, že v zaměstnání někdy ženy musejí dokazovat víc, aby je ostatní brali stejně vážně. Zároveň si myslím, že každý má svý předpoklady a možnosti.
Říkala jste, že nepovedený pokus musíte umět hodit za hlavu. Kdy jste se naučila prohrávat?
To mě naučili rodiče. Vedli na vesnici i kroužek běhání a tatínkovi na tom záleželo. Já jsem byla nejdřív velký vztekloun, no. Požární sport pak tu trpělivost a disciplínu ještě posílil. Myslím si, že je dobrý učit se to už v dětství. Dnes to zvládám, a když občas vidím dospělé závodníky, jak se po nepovedeném pokusu nedokážou srovnat, tak teda zírám.

Co vás u požárního sportu drží dodnes a co pro vás znamená tým?
Přátelé, atmosféra a to, že mě ten sport pořád baví. Je to něco, co mě naplňuje a spojuje s lidmi, se kterýma sdílím stejný nadšení. Bez organizátorů a závodníků by to celé ani nešlo. A tým je pro mě jako vztah, který chcete, aby fungoval.
Dnes běháte za SDH Košťálov. Máte ještě nějaký závodní cíl?
Už jsem si splnila víc, než jsem kdy snila. Za Košťálov teď běhám hlavně pro zábavu, ale bylo by hezký, kdybychom příští rok ještě vyhrály ligu v požárním útoku.
Co byste vzkázala dívkám a ženám, které požární sport láká, ale zatím váhají?
Aby se nebály to aspoň vyzkoušet. Vedle síly a rychlosti je důležitá týmová spolupráce a to, že se navzájem podporujete. Možná právě v požárním sportu najdete vášeň, skvělou partu přátel a druhou rodinu.
Zdroj: foto: Dana Butulová