Pohled "dobráka" i "profíka" na požár v Českém Švýcarsku i na hasičinu obecně

     Dobrovolní i profesionální hasiči. Dva různé světy, jedna společná služba. Přinášíme vám rozhovory se dvěma muži, kteří jsou připraveni pomáhat ve dne i v noci, ve chvílích, kdy ostatní utíkají do bezpečí. Jeden obléká výjezdový oděv dobrovolného hasiče SDH Plesná, druhý slouží jako profesionální hasič u HZS Karlovarského kraje. Oba ale spojuje stejné odhodlání, disciplína a ochota nasazovat vlastní síly tam, kde jde často o lidské životy.

     Chtěli jsme alespoň na chvíli přiblížit pohled lidí, kteří stojí v první linii při požárech, dopravních nehodách i dalších tragických událostech. Lidí, které většina z nás nikdy nechce potřebovat, ale když už přijde neštěstí, jsou to právě oni, kdo přijíždí mezi prvními a kterých, stejně jako jejich kolegů, si i my velmi vážíme. 

     Oba hasiči se navíc podíleli i na zásazích během ničivého požáru v Českém Švýcarsku, který nedávno sledovala celá republika. Právě tam se naplno ukázalo, jak fyzicky i psychicky náročná tahle práce skutečně je.

Samuel Kunický HZS Karlovarského kraje, Územní odbor Sokolov, Stanice C2 Sokolov

1. Same, jaký byl tvůj  úplně první pocit, když jste přijeli k požáru v Českém Švýcarsku?

     Prvně musím podotknout, že jsem byl povolán do akce těsně před posláním statusu lokalizace. To znamená, že už téměř nikde nehořelo, až na skrytá ohniska. Naším úkolem tedy bylo pořádně zkontrolovat daný úsek a prolévat ho dostatečně vodou, abychom co nejvíce zmenšili plochu požářiště. Byl jsem se ale s velitelem úseku projít po téměř celém obvodu požáru a musím uznat, že to musel být mazec. Nedokážu si pomalu ani představit, jaké to muselo být pro kluky v prvních hodinách zápasu. 

2. Co bylo podle tebe během zásahu fyzicky nejnáročnější? 

     Určitě únava. Tento typ zásahů je hlavně časově náročný. Dlouhá cesta na místo zásahu, pak celý den nebo noc (později pak dokonce den i noc najednou) dřít na požářišti a poté dlouhá cesta domů. Do toho člověk celý den běhá do kopce a z kopce s vybavením, dýchá pronikavý zápach kouře a ještě sleduje své okolí, jestli na něj něco zrovna nepadá nebo jinak neohrožuje. Občas si dá nějakou dobrotu na posilněnou, napije se vody a pokračuje v boji.

3. A co naopak psychicky nejtěžší? 

     Za mě určitě udržet bdělost a zároveň odpovědnost za sebe a ostatní členy. Pokusím se vysvětlit lépe. Do toho všeho zmatku a adrenalinu, musí člověk hlavně dávat bacha sám na sebe a své bratry ve zbrani. Nikdy nevíte, kdy se můžete někam propadnout, něco spadnout na vás nebo vašeho kolegu. Musíme mít prostě oči všude. Do toho musíte odvádět práci kvalitně a zodpovědně, ať třeba při kácení stromu ho nehodíme na kolegu, který má opodál jiný úkol a vy jste mu o sobě nedal vědět.(ať se nestane nějaké neštěstí, kdy bych například při kácení stromu neshodil daný strom na kolegu, vykonávajícího jiný úkol opodál, jen proto, že jsem jej nevaroval) Do toho máte osobní starosti a to se taky podepisuje na vaší celkové výdrži a odolnosti.

4. Jak moc komplikoval zásah samotný terén a počasí?

     Všechno bylo špatně. Terén byl z kopce a hned do kopce, takže se ohýnku dařilo a v kombinaci s větrem to šlo vše jedna báseň. Ještě když jsou všude popadané a suché stromy. Dokonce se podařilo nějakému menšímu žhavému kousku žhavého doletět o neuvěřitelných cca 800 metrů dál a tam založit další ohnisko. To naštěstí kluci pomocí dronů včas odhalili a následně ho pozemní jednotka zlikvidovala. 

5. Jak fungovala spolupráce mezi profesionálními a dobrovolnými hasiči přímo v terénu?

     Na výbornou, za mě nemůžu říct ani půl křivého slova. Řekl bych, že v terénu si na toto nehrajeme. Když je člověk dobře připravený na daný zásah, vždycky to funguje skvěle, ať už je odkudkoliv - a tak to má být. Zahodit rivalitu a pomáhat si společně ke zdárnému konci.

6. Co si podle tebe veřejnost o podobných zásazích často neuvědomuje?

     Jak náročné to je a že jsme přeci jen pořád lidi. I když musím říct, že díky týmu, který zodpovídá za medializaci naší práce, se pojem veřejnosti, myslím, dost změnil. 

7. Jak vypadal běžný den hasiče během několika dnů v Českém Švýcarsku?

     Každý den byl úplně jiný. I když jsem to s několika kluky probíral, lepší bude popsat ten svůj. Vstávačka v 1 ráno, vzít připravenou svačinku a přesunout se na stanici. Tam pobrat zbytek pracovních věcí a ve 2 vyrazit na cestu. V 6 ráno jsme s odřadem dorazili na místo, předali si s dosluhující partou nástroje i informace, nasvačili se a pak už vyrazili směrem na určené stanoviště. Vzal jsem to s velitelem úseku trochu oklikou, abychom se podívali na tu obří spoušť. Pak už jsem se chopil práce. Běhal po kopcích s termokamerou, vykopal díru a tu následně pořádně prolil a takhle pořád dokola. Pak obídek v podobě  chleba, salámu a paštiky a přesun na jiné stanoviště. Tam jsem dostal do ruky pilu a nebezpečné ohořelé stromy pokládal na zem, aby nikoho neohrožovaly. Následovala pauzu v podobě minerálky, buchty a chvilkového zavření očí. Následně se pokračovalo v práci až do večeře – kam jsme jeli hromadně. Teplé těstoviny s masovou omáčkou přišly vhod. Konečně teplé jídlo. Pokračovali jsme pohovorem, co bude dále. Byli určeni kluci, co budou každé dvě hodiny hlídat požářiště. Pak už následoval odpočinek ve spacáku v Tatře na sedačkách, nic pohodlného, ale aspoň v teple a tak nějak bez otravného hmyzu. Vyhrál jsem hlídku o půlnoci, takže hezky budíček a vyrazit směr požářiště. Pořádně ho projít s termokamerou, popřípadě nějaké ohnisko rozrýt a pořádně prolít vodou a pokračovat dál. Zhruba v 1 ráno jsem skončil práci a utíkal zpět do vyhřátého spacáku. V 5 ráno budíček, připravit vše na předání a po 6 hodině vyrazit směr domovská stanice. Tam hodit věci do rohu, některé dát vyprat, dopřát si vytouženou sprchu a vyrazit domů za milovanou rodinou a v dané chvíli ještě více milovanou postelí. 

8. Dá se při takovém zásahu vůbec odpočívat nebo usnout?

     V prvních dnech při zápasení s ohněm  velmi těžko, proto se taky střídali lidi na místě po 12ti hodinách. Při dohašovaní už to možné je, ale pořád je to těžké. Osobně to mám tak, že když je člověk nabitý adrenalinem, tak nemá moc pomyšlení na odpočinek, ale samozřejmě jak je to všechno zdlouhavé, přijde to na něj dřív nebo později. Od toho je nás tam je více, abychom se mohli střídqt. Samozřejmě s přibývajícím počtem hodin na místě a běhání po lese si myslím, že nikdo po obědě neodmítne aspoň 10 minut zavření očí a trochu klidu. A spánkem? Když běháte celý den v lese, tak se dostaví sám a usnete skoro kdekoliv.

Miroslav Šváb, dobrovolný hasič SDH Plesná, okres Cheb, Karlovarský kraj

1.Míro, jaký byl tvůj úplně první pocit, když jste přijeli k požáru v Českém Švýcarsku?

     Nejprve i já musím podotknout, že naše jednotka vyrazila do Českého Švýcarska až jako součást posledního odřadu z Karlovarského kraje. V té době už byla situace delší dobu pod kontrolou. Když jsme procházeli s kolegy spáleným územím a hledali skrytá ohniska, uvědomil jsem si, že hasiči, kteří tam zasahovali hned na začátku, si museli projít opravdu peklem.

2. Dokáže člověka vůbec připravit výcvik na něco tak obrovského nebo tě rozsah překvapil?

     Rozsah požáru mě určitě překvapil. Výcvik na lesní požár dokáže připravit, ale v tomto případě bylo kvůli rychlému šíření a rozsahu požáru všechno mnohem náročnější a hodně nevyzpytatelné.

3. Co bylo během zásahu fyzicky nejnáročnější?

     Náročný byl terén, ve kterém se zásah prováděl.

4. A co bylo naopak psychicky nejtěžší?

     Vzhledem k tomu, že jsme dorazili na místo zásahu ve fázi vyhledávání případných ohnisek, tak z mého pohledu jsem žádnou psychickou zátěž nepociťoval. Dokážu si představit, že v prvních dnech hašení požáru byla psychická zátěž náročnější.

5. V čem byl tento požár jiný oproti běžným zásahům, které zažíváte?

     Především rozsahem požáru a také nutností mezikrajské spolupráce. Takto velký zásah, na kterém spolupracovalo tolik jednotek z různých krajů, není úplně běžný.

6. Jak moc komplikovat zásah samotný terén a počasí?

     Terén vyžadoval spoustu fyzických sil. Co se týká počasí, tak situaci komplikoval hlavně vítr. Při zásahu naší jednotky jsme měli štěstí, když nám dvě noci vydatně propršelo a tím se usnadnilo samotné dohašování.

7. Byla chvíle, kdy jsi si opravdu uvědomil, jak nebezpečná situace je?

     Jak už jsem zmínil, naše jednotka měla za úkol vyhledávání skrytých ohnisek, tak se z mého pohledu o moc nebezpečnou situaci již nejednalo. Samozřejmě v prvních dnech byl samotný zásah velice nebezpečný z hlediska rychle se měnících podmínek při šíření požáru.

8. Jak fungovala spolupráce mezi profesionálními a dobrovolnými hasiči přímo v terénu?

     Při zásahu bývá spolupráce na velmi vysoké úrovni. Všichni táhneme za jeden provaz k úspěšnému ukončení zásahu. A jak rychle si hasiči dokážou „sednout“ a fungovat jako jeden tým? Říká se, že hasiči jsou jako jedna rodina a to se podle mého názoru potvrdilo i v tomto případě.

9. Jak důležitou roli hrály vrtulníky a letecké hašení?

     Bezpochyby urychlily zvládnutí požáru a celkové trvání zásahu.

10. Co si podle tebe veřejnost o podobných zásazích často neuvědomuje?

     Spousta lidí si neuvědomuje, že zásah nekončí uhašením plamenů, ale že se musí provádět dohašovací práce, vyhledávání skrytých ohnisek a monitoring zasaženého území trvající v řádu hodin či několika dnů.

11. Jak vypadal běžný den hasiče během několika dnů v Českém Švýcarsku?

     To se asi ani nedá nazvat běžným dnem. V rámci mezikrajské pomoci jsme byli nasazeni na 24 hodin a člověk se za tu dobu snažil udělat maximum práce, která byla potřeba.

12. Dá se při takovém zásahu vůbec odpočívat nebo usnout?

     Vzhledem k přítomnosti velkého počtu hasičů, se hasiči při zásahu střídají, aby zásah běžel nepřetržitě. Odpočívající hasiči se snaží nabrat co nejvíce sil do dalšího nasazení.

13. Co ti během těchto dnů dodávalo nejvíce sil pokračovat dál?

     Vědomí, že jdou všichni do zásahu s vysokým nasazením ke zdárnému zdolání této mimořádné situace.

14. Změnil tě požár v Českém Švýcarsku nějak i po lidské stránce?

     Určitě v člověku taková zkušenost něco zanechá. Minimálně to, že se hasiči na sebe mohou spolehnout i při takto rozsáhlých a mimořádných událostech, a to bez ohledu na to, z jakého kouta republiky jsou.

Miroslav Šváb, dobrovolný hasič SDH Plesná, okres Cheb, Karlovarský kraj

     Více než 145 let tradice, stovky zásahů, generace hasičů a neutuchající odhodlání pomáhat druhým. Sbor dobrovolných hasičů Plesná patří k nejstarším a nejaktivnějším spolkům v regionu a dodnes stojí v první linii při požárech, mimořádných událostech i společenském životě města.

     Historie sboru sahá až do 7. dubna roku 1879, kdy byl založen pod názvem Turner Feuwehr Fleissen, tedy tělocvičný hasičský sbor Plesná. Pod tímto názvem fungoval až do konce druhé světové války. Po odsunu německého obyvatelstva byl sbor na čas zrušen, ale už 27. listopadu 1947 byl znovu obnoven jako Hasičský sbor Plesná. O rok později došlo ke spojení s tehdejší městskou částí Šneky, a tím i ke sloučení obou hasičských sborů.

     Během dalších desetiletí vyjížděli místní hasiči k celé řadě náročných zásahů nejen v Plesné, ale i širokém okolí. Mezi největší události patřil ničivý požár závodu ESKA, při kterém plameny pohltily celý areál a z budovy zůstaly pouze obvodové zdi. Sbor během své historie vystřídal řadu vozidel od poválečného automobilu Brenabor přes Pragu RN, Tatru 805 nebo sovětský ZIL 131 až po legendární cisternu Škoda 706 RTHP CAS 25, která slouží dodnes.

     Důležitou součástí činnosti sboru je práce s mládeží. SDH Plesná dnes sdružuje 83 členů, z toho 33 tvoří děti a mladí hasiči. Ti pravidelně reprezentují sbor v soutěžích požárního sportu i ve hře Plamen, kde se v roce 2015 probojovali až do republikového kola.

     Sbor zároveň udržuje dlouholetá přátelství s německými hasiči z Bad Brambachu, Bad Elsteru, Sohlu nebo Regnitzlosau a aktivně se podílí také na kulturním životě města. Pomáhá například při pořádání masopustů, dětských dnů nebo dalších akcí pro veřejnost.

     Jednou z výrazných osobností sboru je také hasič Miroslav Šváb, který je součástí dlouhé tradice dobrovolných hasičů v Plesné a společně s ostatními členy pokračuje v odkazu generací, které svůj čas a síly zasvětily pomoci druhým.

Děkuji, Míro, že jsi si udělal chvilku čas a hned se tě tedy začnu ptát..

1. Co tě vlastně přivedlo k dobrovolným hasičům a kdy ses rozhodl, že do toho půjdeš?

     Když jsem se přestěhoval za svou přítelkyní, dnes už manželkou, do Plesné, věděl jsem, že zde funguje jednotka SDH. Už od dětství mě přitahovala technika a postupem času i možnost pomáhat lidem, kteří to potřebují, takže jsem si pohrával s myšlenkou, že bych do sboru vstoupil. Jen jsem vlastně nevěděl, jak na to. Rozhodující moment přišel na slavnostech v Libé, kde měla jednotka z Plesné ukázku vyprošťování z havarovaných vozidel. Bylo možné si prohlédnout techniku a ve chvíli, kdy jsem držel v ruce rozpínák, jsem si řekl: „Tohle chci dělat.“ Po domluvě s velitelem jednotky vše klaplo a dnes jsem jejím plnohodnotným členem už 15 let.

2. Mohl bys krátce představit vaší jednotku?

     SDH Plesná má ve výjezdové jednotce 18 členů a jsme zařazeni do kategorie JPO III. Vyjíždíme na žádost KOPIS Karlovarského kraje k různým typům událostí – od požárů přes technické pomoci až po dopravní nehody, na které jsme předurčenou jednotkou. Zároveň úzce spolupracujeme se ZZS jako FIRST RESPONDEŘI a disponujeme vlastním AED přístrojem. Neméně důležitou součástí naší činnosti je také práce s dětmi a mládeží. Ročně zasahujeme přibližně u 40 událostí.

3. V čem je podle tebe dobrovolná hasičina jiná než profesionální?

     Profesionální hasiči jsou profíci každým coulem a jejich práce si velmi vážím. U dobrovolných hasičů je to podle mě hlavně o chtíči, obětavosti a ochotě věnovat tomu svůj volný čas. Pokud chce být dobrovolný hasič dobrý, musí tomu něco obětovat – čas, pohodlí i kus sebe. Právě v tom vidím největší rozdíl.

4. Čemu se věnuješ v civilním životě, když zrovna nejsi u hasičů?

     V civilním životě pracuji jako strojvedoucí. Toto zaměstnání je časově poměrně náročné, a proto se svůj volný čas snažím co nejvíce věnovat rodině a přátelům.

5. Jak těžké je skloubit výjezdy, práci, rodinu a běžný život?

     Myslím si, že je opravdu těžké tyto činnosti skloubit. Do práce člověk musí, hasičinu chci dělat a rodina je pro mě to nejdůležitější. Proto se snažím hledat mezi tím vším co největší rovnováhu, i když to občas není jednoduché.

6. Dá se vůbec dlouhodobě zvládat bez podpory okolí?

     Podpora určitě musí být, a to hlavně od rodiny, protože bez toho by to nešlo. Mám to štěstí, že moje manželka je velice vstřícná a tolerantní. Má pochopení, že přípravě a školení musím věnovat nějakou část mého času.

7. Vybaví se ti nějaký zásah nebo moment, který v tobě zůstal dodnes a asi už nikdy nezmizí?

     Tak ty složitější zásahy v člověku určitě zůstanou. Nejtěžší s čím jsem se vyrovnával jsou tragické dopravní nehody či některé případy resuscitací. Jelikož jsem i otec , nejnáročnější jsou zásahy u dětí, jeden takový zůstal ve mně dodnes a byl bych nejraději, aby žádný další už nepřišel.

8. Co tě u dobrovolných hasičů drží nejvíce a jaký je důvod, proč u toho člověk zůstane?

     Myslím si, že mě u dobrovolných hasičů nejvíce drží možnost pomáhat lidem tam, kam se jen tak někdo nedostane. Zároveň mám rád, když člověk na sobě neustále pracuje, ať už formou školení, výcviků nebo tréninků. Velkou roli ale hraje také skvělá parta lidí, na které se mohu spolehnout. A hlavně mě to pořád baví.

9. Myslíš si, že si lidé dostatečně uvědomují, co všechno dobrovolní hasiči dělají a kolik času tomu věnují ?

Myslím si, že je naše činnost již v podvědomí veřejnosti . Ale zároveň se domnívám, že vůbec netuší, kolik času tomu musíme obětovat.

10. Jak nejraději vypínáš hlavu a zbývá ti vůbec nějaký čas na koníčky a odpočinek?

     Hlavu vypínám u nějakého dobrého filmu. Nejlépe si odpočinu při poslechu hudby. Co se koníčků týče, tak žádné nemám. Dělám vždy to, co mě v danou dobu baví.

11. Co bys vzkázal mladým lidem, kteří přemýšlí o tom, že by se stali hasiči?

     Řekl bych jim: "Jděte do toho, už včera bylo pozdě." V dnešní době se moc nenosí, že by chtěl někdo někomu pomoct a už vůbec ne dobrovolně. Takže jestli jste naše krevní skupina, přijďte mezi nás. Každý vás s radostí přivítá.

12. Co ti dobrovolná hasičina dala po lidské stránce?

     Řekl bych, že jsem při stresových situacích klidnější a vyrovnanější. Zároveň si dokážu zachovat chladnou hlavu a jednat s rozvahou. Celkově vás hasičina připraví na situace, které život může přinést.

Samuel Kunický HZS Karlovarského kraje, Územní odbor Sokolov, Stanice C2 Sokolov

     Profesionální hasiči ze stanice C2 Sokolov patří mezi nejvytíženější jednotky v Karlovarském kraji. Denně zasahují u požárů, dopravních nehod, technických zásahů i úniků nebezpečných látek. Moderní stanice v Sokolově chrání nejen samotné město, ale také široké okolí celého Sokolovska.
     Historie hasičů na Sokolovsku je úzce spojená s průmyslem a těžbou. V minulosti zasahovali především u požárů dolů, chemiček a průmyslových provozů, což výrazně ovlivnilo rozvoj speciální techniky i chemické ochrany.
     Dnes jednotka disponuje moderními cisternami Tatra a Scania, výškovou technikou, chemickými speciály i vybavením pro zásahy při povodních. Hasiči pravidelně pomáhají nejen v kraji, ale také při mimořádných událostech po celé republice.
     Součástí zdejší osádky je i hasič Samuel Kunický, který se společně se svými kolegy podílí na každodenní náročné službě. Právě lidé stojící za zásahovou technikou jsou tím nejdůležitějším, co profesionální hasičský sbor tvoří.

A teď krátce vyzpovídáme i Samuela Kunického 

1. Same, co ty by jsi vzkázal mladým lidem, kteří přemýšlí o tom, že by jednou chtěli být profesionálními hasiči? 

     Za mě je to rozhodně jedno z nejlepších rozhodnutí. Musí si ale uvědomit váhu tohoto rozhodnutí. Rozhodně je to poslání a tato práce se musí dělat zodpovědně a hlavně srdcem. Už jenom z důvodu, že vám ta práce spoustu vezme. Ať už volného času, zdraví nebo například lépe placených prací. Na druhou stranu vám ale toho spoustu dá, začal bych druhou rodinou, bez které si pak už ten život nedokážete představit, spoustu zážitků, vědomostí, podíváte se i tam kam jen tak někdo ne, zachráněných životů a tak dále. 

2. Kdy sis poprvé uvědomil, že chceš být právě profesionálním hasičem? Byl to dětský sen, nebo  přišlo rozhodnutí až později?

     Rozhodnutí přišlo až později, já chtěl být od malička automechanikem. Jenže pak tomu chtěl osud jinak a já po třech letech opustil svoji oblíbenou práci vydal se novým směrem. Nelituji toho, udělal bych to znovu. Vlastně ani automechanika jsem neopustil, ve volném čase se věnuji právě tomu, když teda mám náladu, nervy a domluvenou práci. 

3. Vzpomeneš si ještě na svůj úplně první ostrý zásah? Co se ti tehdy honilo hlavou? Co tě na téhle práci drží i ve chvílích, kdy přijde těžký zásah nebo psychicky náročný den? 

     Na své poprvé nejde zapomenout, ať už se jedná kterékoliv poprvé. Moje poprvé co se týče ostrého zásahu, bylo snesení pacienta z pátého patra a zádrhel byl v tom, že pacient měl 180 kg. Už jenom když jsem tohle slyšel při poplachu, tak se mi honilo hlavou, jak to zvládneme, ještě po výborném obědě. Nakonec se teda zvolila strategie snesení pomocí žebříku a i to byla makačka. Jsem rád, že v těchto chvílích se můžu obrátit na kluky ze šichty, kteří jsou první na ráně. Pak samozřejmě nemůžu zapomenout na rodinu a blízké přátele, bez kterých by to prostě nešlo. Člověk tohle všechno nemůže držet v sobě a neventilovat, jednoduše by se z toho dříve či později zbláznil. Je důležitá i pohoda v rodině, když člověk řeší problémy v práci a pak i doma, je to na něm dost znát a těžko se pak odvádí kvalitní práce. Řekl bych, že každý z nás si váží své rodiny už jen za to, že občas toho velmi strpí kvůli naší práci, už jenom třeba kvůli tomu, že najednou místo oslavy narozenin musí někde jinde zachraňovat cizí životy. Pak je tady ta pracovní rodina, ta druhá, ale pořád stejně důležitá. A když nefunguje jako ventilace rodina, pak je na řadě třeba výlet do přírody nebo pořádný koncert, přežírání se dobrot u televize a tak dále.

4. Dokáže člověk po směně vypnout, nebo si některé zásahy nosí v hlavě ještě dlouho potom?

     Musím uznat, že mám na tenhle typ nepříjemných zásahů štěstí a nezažil jsem jich mnoho. Ale samozřejmě jsou zásahy, na které člověk v životě nezapomene. Mám v hlavě třeba dopravní nehodu motorkářky, která přežila jen zázrakem a já jí ošetřoval do příjezdu záchranky nebo mojí první neúspěšnou resuscitaci. Po tomto typu zásahů člověk těžko vypíná a přichází na řadu právě rodina nebo blízký, kterému to jednoduše vyklopíte a nějak to s ním zpracujete v sobě samotném.

5. Překvapilo tě ocenění v anketě Hasič roku? A co pro tebe osobně znamenalo? Jak silně na tebe zapůsobil dopis ženy, které jsi pomohl zachránit život?

     Upřímně ano, nečekal jsem to. Vím, že to nebyla úplně banální situace, ani to nechci nijak zlehčovat. Upřímně si ale myslím, že jsou u nás větší machři, kteří udělali pro někoho mnohem víc a vynaložili k tomu daleko větší úsilí. Pro mě osobně to byla pouze další pomoc člověku, který to v danou chvíli potřeboval a pouze shodou okolností jsem se na místě vyskytl já. Štěstí bylo možná to, že jsem k tomu proškolen.

     A ocenění hasič roku? Beru to jako odměnu za tu práci co dělám, motivuje mě to v tom pokračovat a snažit se udržovat stále v dobré kondici. Jak po fyzické, tak vědomostní stránce. Dopis pro mě byl něco nepopsatelného, když jsem ho četl, měl jsem husí kůži po celém těle, mám ho schovaný doma jako připomínku, že i sebemenší banalita může zachránit lidský život.

6. Jak vypadá tvůj ideální den, když nejsi zrovna ve službě a máš chvíli pro sebe?

     Pravdou je, že jsem velmi akční člověk a neumím se moc flákat. To už musí být, abych strávil třeba celý den v posteli. Takže můj ideální den je kvalitní spánek, pak pořádná snídaně a když tomu počasí přeje, vyrážím někam do přírody, třeba na kole. Nebo s rodinou na nějaký výlet. Grilovačka s přáteli nebo pokec u piva, je také fajn. Je toho spousta, ale doma mě moc nenajdete. A také automechaničina si taky vybírá nějakou daň, takže jsem občas v dílně, umazaný od oleje nebo jiného bordelu a vrtám v těch plechovkách, co mi občas dost lezou na nervy, ale nemůžu s tím přestat. Bohužel do toho všeho jsem fanouškem Fordů. Teď asi pár fanouškům zvednu tlak, ale je tomu tak. V mém případě se ještě nestalo, že bych jel na výlet Fordem a vlakem zpátky, jak se říká. Fordy máme v rodině od mých malých krůčků a tak se stal nějak i mým osobním koníčkem. Je to značka, která mě baví svojí historií a i stylem.

7. A na závěr trochu odlehčeně, jestli mohu. Jak vznikl nápad na „lov májek" ?

     S tímhle nápadem přišel právě "spolupachatel" :-) .. A mně nezbývalo nic jiného, než jen souhlasit. Pak už scházelo jen naplánovat co a jak a vydržet to nikomu neříct, než nastane den D. Tohle bude další zážitek, na který jen tak nezapomenu. Vyzdvihnu jenom jeden střípek z toho všeho, když jsme ve čtyři hodiny ráno běželi ve Svatavě přes celé fotbalové hřiště s věncem v ruce. Já se smál tak moc, že mi tekly slzy štěstí a nemohl jsem pomalu ani dýchat