ROZHOVOR: Mluvčí, hasič a fotograf - Jaroslav Mikoška o práci, která je nejlepší na světě

Jak dlouho působíte u Hasičského záchranného sboru a jaká byla vaše cesta k této profesi? 

U HZS jsem jednadvacátý rok. Prvních 8 let jsem sloužil jako výjezdový hasič v Brně a pak jsem přešel na pozici tiskového mluvčího. Popravdě, chtěl jsem na výjezdu zůstat dýl, ale možnost, která přišla, by se znovu už nejspíš neopakovala, takže jsem se musel rozhodnout. Ještě před nástupem k HZS jsem byl členem jednotky dobrovolných hasičů, kde jsem si tu práci osahal, zjistil, jaká může být a našel se v tom. Tak jsme si s kamarádem řekli, že to zkusíme k profesionálům. A nakonec se to povedlo. On dneska slouží jako velitel čety a naše společná hasičská cesta tak vlastně pokračuje.  

Působíte jako tiskový mluvčí HZS Jihomoravského kraje. Co všechno vaše pozice obnáší? 

Já vždycky říkám že to je takový desetiboj, že mluvčí u hasičů musí v dnešní době zastávat různé pozice, které jsou na trhu práce vlastně jako samostatná pracovní místa. Slovy současného trhu práce, mluvčí musí být copywriter, social media manager, content creator, event manager, fotograf a video maker, správce webu, grafik, moderátor a samozřejmě PR manager. Je to kreativní práce, která má ale mantinely služebního poměru. Pokud bych výše uvedený anglicismus převedl do našeho jazyka, tak mluvčí především předává médiím a veřejnosti informace o činnosti hasičského sboru. Dělá to cestou sociálních sítí, webu a výstupy v médiích. Používá k tomu obrazový materiál, který si často musí sám vytvářet a editovat. Kromě toho moderuje různé akce, připravuje grafiku, dále třeba fotím nováčky na služební průkazy nebo chystám kalendář. Je to tedy poměrně pestrá práce, ale jejím středobodem je výjezdová činnost hasičů. Alespoň já to tak mám nastavené.  


Co považujete ve své službě za nejnáročnější a naopak nejvíce naplňující? 

Práce mluvčího je specifická tím, že jdete z nuly na sto během pár desítek vteřin. Podobně jako to mají výjezdoví hasiči. Kdykoliv může přijít smska o nějakém zásadním výjezdu a hned se roztáčí celý kolotoč procesů – sociální sítě, telefonáty, výjezd na místo, foto a video dokumentace apod. Zásah pro mě navíc trvá i po návratu, kdy mě čeká zpracování obrazového materiálu, příprava článku a publikování na sítě a web. Jeden tříhodinový zásah mi tak může zaplnit klidně celý pracovní den. Nemůžete si teda pracovní den a své povinnosti hezky nalajnovat dopředu. Náročný je proto ten multitasking, kdy je člověk často pod tlakem telefonátů a současně musí řešit plno jiných úkolů. Jako další náročný aspekt je fakt, že vlastně většinu času věnujete práci se smutným a negativním obsahem. Dá se říct, že jsem 12 let nositelem špatných zpráv. Ano, samozřejmě píšu a mluvím o zásazích, které se povedly, ale když naše auto vyjíždí k zásahu, vždycky to znamená, že někdo je v nesnázích. V lepším případě jen kočka na stromě, v horším umírají lidé. A nebudeme si nic nalhávat, když tohle děláte roky, někam se to do vás propíše. 

Co se týká té veselejší stránky mojí práce, tak musím říct, že jsem pořád celých těch 21 let neuvěřitelně hrdý na tu hrstku chlapů, kteří jsou každý den kdykoliv připravení vyjet a podat pomocnou ruku. Schválně říkám hrstku, protože denně je to jen něco kolem 200 lidí v celém kraji + je potřeba nezapomenout na kolegyně a kolegy z operačního střediska, bez kterých by to nešlo. Pro mě je ochota nasadit své zdraví a v krajním případě i život symbolika takové té podstaty lidství, tedy toho, co někde hluboko v nás zůstává přes všechny ty vymoženosti moderní doby. Jsem na ně neskutečně hrdý. Tohle mě naplňuje.  

Vzpomínáte si na moment, kdy jste si řekl, že tahle práce je opravdu to pravé? 

Žádný konkrétní moment mě teď nenapadá. Ale uvědomuju si, že kombinace kancelářské práce a práce v terénu mi vyhovuje. Na jednu stranu můžu využít vrozenou kreativitu při tvorbě vizuálního obsahu a na druhou stranu se pohybuju ve velmi atraktivním prostředí. Díky své práci jsem visel pod vrtulníkem, lezl do jeskyně, plaval v ledové vodě, viděl a zažil extrémní situace. Jako mluvčí jezdím po celém kraji k těm nejzajímavějším, ale bohužel teda i nejhorším událostem. Někdy říkám, že už jsem toho viděl na několik životů.  

Jak se podle vás práce hasičů za poslední roky mění? Vnímáte nějaké významné trendy nebo posuny? 

Podstata té práce je pořád stejná. Co nejdřív a nejlépe poskytnou pomoc. Mění se prostředky a prostředí. Hasiči mají modernější vybavení a mnohdy i zázemí. Množina dovedností a teoretických znalostí, kterou musí ovládnout, se neustále zvětšuje. Odpovídá to jak změnám klimatu, tak i technologiím. Hasiči se adaptují na lesní požáry, fotovoltaiku, elektro mobilitu, řešili jsme uprchlickou krizi, tornádo. Objevují se stále nové a nové úkoly, které je potřeba řešit a hasiči musí držet krok s dobou. A změnily se i takové maličkosti: Když jsem nastoupil k hasičům, běžně se kouřily cigarety v autě cestou k zásahu. Dneska je to naprosto nemyslitelná věc a najít kuřáky mezi hasiči už není tak snadné jak dřív. Sbor se také výrazně omladil. Někdy přijedu na stanici a kluci mi vykají. To si pak začnu připadat celkem staře 😊  

Co je podle vás to nejdůležitější, co by veřejnost měla vědět o práci HZS, ale často to netuší? 

Spousta naší činnosti zůstává skryta, ať už je to sundávání záchodových prkýnek z hlav dětí, vyprošťování srnek z plotů a odstraňování kroužků z penisů – ano i s tím se setkáváme, nebo jde o zvednutí seniora z vany. Důležité je, aby lidé nebrali tuto službu jako samozřejmost. Troufám si tvrdit, že máme jeden z nejlepších systému na světě. Mluvím teď o IZS. I v civilizovaném světě není kvalita našich záchranných složek samozřejmostí. Když se u nás stane nehoda, během pár minut máte na místě vrtulník, sanitku, hasiče i policii. A troufám si říct, že všechny tyto složky jsou odbornostně na vysoké úrovni. Někdy se dívám na autentická videa ze zásahů za oceánem a říkám si, proboha tohle by si u nás hasiči v životě nemohli dovolit. Dnes a denně se s těmi lidmi potkávám a sleduju je při práci a jsem fakt rád, že žiju v ČR.  

Máte profesní cíl nebo výzvu, které byste se jednou chtěl v rámci HZS věnovat? 

Napadá mě snad jen přání, aby v budoucnu byl na každém kraji kromě mluvčího i dokumentarista, protože doba si to žádá a poptávka po obrazovém materiálu z práce hasičů je obrovská. A myslím si, že otázka není nastavená jestli tomu tak bude, ale kdy. Třeba to ještě stihnu :-)  

Kdy jste začal fotit a co vás přivedlo k tomu věnovat se tomu víc do hloubky? 

Fotím asi 22 let. Začal jsem krátce před nástupem k HZS. Osahal jsem si různé žánry a měl období, kdy ležel foťák na polici a pak zase kdy se mnou jezdil všude. Já jsem byl vždycky kreativní typ. Dřív jsem hodně kreslil a psal povídky a básničky. Mám jich doma plnou krabici. Takže fotografie byla asi jen dalším kanálem, jak se nějak kreativně projevit. Před pár lety jsem ale přijal fotografii jako druhou práci a jsem tedy fotograf živnostník.  

Jaké typy snímků vás nejvíce baví – zásahy, portréty, atmosféra stanice, technika…? 

Mám rád, když je na snímku příběh. Proto rád fotím něco s příběhem a může to být svatba, výcvik nebo aranžované fotky hasičů. Mám vlastně 3 pilíře tvorby. Jednak je to focení svateb. To mě hodně baví. Každá svatba je jiná. Pak je to aranžované hasičské focení pro jednotky dobrovolných hasičů nebo jednotlivce a třetím pilířem je focení většinou hasičských produktů pro různé firmy. Ale i tam dbám na to, aby to byly fotky s příběhem. Čas od času si do této trojice střihnu ještě nějaké focení pro páry nebo rodiny.  

Přiznám se, že u zásahů na nějaké kreativní focení nemám moc času. Proto jsem taky mluvil o potřebě dokumentaristů. V reálu je to tak, že u zásahu fotím z 99% na mobil. Je to škoda, ale důvodu je několik.  Fotky můžu rychle sdílet, netahám s sebou foťák a nemusím řešit postproces, který mi u kreativního focení samozřejmě nějaký čas zabere. Na foťák pak fotím občas nějaký výcvik nebo cvičení, kde už si s tím trochu pohraju a mám na to víc času, a doma to pak edituju do finální podoby. 

Co podle vás dělá hasičský snímek opravdu silným a zapamatovatelným? 

Je to právě ten příběh. U reportážního focení je klíčový „rozhodující okamžik“ jak by možná řekl Henri Cartier-Bresson. Když se vám sejde všechno co má, kompozice, světlo a ten správný moment a v tu chvíli zmáčknete spoušť, pak máte něco neopakovatelného. Spousta snímků se musí opravdu vyčekat. Nezřídka se mi stává, že si najdu místo a pak na něm čekám až mi do záběru přijde to co jsem chtěl.  

Na druhou stranu já hodně fotím aranžované hasičské snímky, kde si všechno musím vytvořit sám. Opět platí, že to musí být fotky s příběhem. Je to jiný styl práce než u reportážní fotky, ale mě to hodně baví.   

Máte fotografii nebo sérii, ke které máte osobní vztah? Jaký je její příběh? 

Spíš asi nemám. Jsou snímky, u kterých se zastavím a vzpomenu si na okolnosti. Třeba u tornáda pár takových fotek mám. Ale žádnou epickou fotku v hlavě nemám. Je docela možné, že se k ní ještě profotím.  

Při focení musíte respektovat bezpečnost, dynamiku zásahu a prostor kolegů. Je to pro vás někdy obtížné? A stalo se, že jste se chtěl přiblížit víc kvůli lepšímu záběru? 

Většina mých fotek, tak jak je mám na sociálních sítích nebo webu, je aranžovaná. To znamená že se předem vybrala lokace, domluvili se aktéři (klienti), nasvítila a zadýmila se scéna a pak se několik hodin fotilo. Výsledný produkt pak tvoří dojem reálné situace u zásahu.  

V případě, že fotím u skutečného zásahu je samozřejmě nezbytné dodržovat nějaké zásady bezpečnosti. Mojí výhodou je, že jsem roky sloužil jako výjezdový hasič a mám tedy přehled kdy a kam se můžu na požářišti dostat. Snažím se jít kam až to jde. Ale párkrát už jsem se přistihl, že jsem šel kvůli fotce nebo záběrům někam, kam bych jít úplně neměl. Díky tomu pak ale máme obrazový materiál, který skutečně ukazuje práci hasičů, takovou  jaká je – často těžká, špinavá, mokrá, plná sazí a bláta. Nejlepší práce na světě 😊  

Jak vás kolegové vnímají, když během zásahu fotíte? Máte zkušenost, že se to nějak odráží na atmosféře nebo jejich chování? 

Hasiči obecně se neradi fotí nebo točí. Bojí se, že když se jejich tvář objeví v médiích, budou muset donést na směnu chlebíčky nebo zákusky. To už je taková hasičská tradice.

Takže se často snaží objektivu vyhnout. To už jsem si zvykl. Na jednu stranu to chápu, na druhou stranu je to trochu škoda, protože právě ty tváře jsou často nositely toho příběhu a v divácích zvednou nějaké emoce i obdiv k hasičské práci. Něco jiného je sledovat neosobní postavu hasiče a něco jiného podívat se mu do tváře.  

 Co byste poradil hasičům nebo záchranářům, kteří chtějí fotit profesionálněji? Jak skloubit techniku, rychlost a bezpečnost? 

Pokud se bavíme o focení u zásahu tak především je na začátek potřeba mít to vyřešené po té papírové stránce. Kdo, co a kdy může fotit. U HZS jsou ta pravidla jasně daná. Další věcí je bezpečnost. Používání osobních ochranných prostředků a pohyb po místě zásahu. S odslouženými roky je člověk v místě zásahu jistější. Ví, co si může dovolit, a hlavně dokáže trochu předvídat, co bude následovat, a počkat si na to pro dobrou fotku nebo záběr. A samozřejmě dalším aspektem je nějaká teoretická znalost fotografie, třeba expoziční trojúhelník a znalost samotného foťáku, jeho možnosti a ovládání. Taky je potřeba počítat s tím, že se technika může namočit nebo ušpinit. A taky nezapomenout na postproces. Tak jako se dřív fotka upravovala v temné komoře, dnes se to dělá u monitoru počítače. Je to důležitá část procesu vzniku fotky. No a pak už jen fotit fotit a fotit.  

 Je něco, co vás na vaší práci nebo focení dodnes nepřestává bavit nebo překvapovat? 

Co se práce u hasičů týká, tak každý zásah je jiný. Je fajn, že nejste ve stereotypu. Nikdy nevíte, co přinese další den. Na jednu stranu ta nemožnost do hloubky plánovat průběh dne, přípravu článků a postu na soc. sítě apod. je trochu frustrující, ale když se na to člověk podívá jiným úhlem, je to vlastně zábavný aspekt práce.  

Současně mě asi nikdy nepřestane fascinovat ta snaha a touha pomoct jinému člověku. Když u zásahu vidím nasazení hasičů, koordinaci a souhru, je to neuvěřitelné, a to mě asi nepřestane nikdy bavit.  

Co se týká focení tak tam mě stále naplňuje ten kreativní proces. U aranžovaných fotek je tvorba snímků někdy otázkou týdnů nebo i měsíců. Od první myšlenky, přes plánování, hledání lokace, fotografování až po finální postproces v počítači. Baví mě ta cesta k tomu snímku a na konci samozřejmě spokojený klient.