Hasič na dovolené zachránil dvě tonoucí dívky, ve vodě začaly stahovat pod hladinu i jeho

      Rodinná dovolená u Pilské nádrže se během několika minut změnila v boj o život. Kpt. Mgr. Michal Kříž si všiml dvou mladých plavkyň, jimž při návratu ke břehu začaly docházet síly. Když se jedna z nich začala nořit pod hladinu, neváhal, skočil do vody a vydal se jim na pomoc. Do záchrany se zapojili také jeho manželka se synem, kteří za ním dorazili na paddleboardu. Společnými silami dostali obě dívky z vody a dopravili je bezpečně na břeh. Michal Kříž v tu chvíli neměl zásahový oděv, hasičskou techniku ani kolegy ze stanice. Spolehnout se mohl pouze na své zkušenosti, rychlý úsudek a pomoc rodiny.
     Na celém příběhu je pozoruhodná také jeho skromnost, protože svůj čin nijak neprezentoval a nepovažoval ho za nic mimořádného. "Byl by to udělal každý," prohlásil skromně.

Od zásahů k výuce budoucích hasičů

     Kpt. Kříž je příslušníkem Hasičského záchranného sboru ČR a působí na Střední odborné škole požární ochrany a Vyšší odborné škole požární ochrany, konkrétně na oddělení odborné přípravy Brno.

     Jeho práce je spojená především s přípravou profesionálních i dobrovolných hasičů. Jako lektor a odborný instruktor se věnuje vzdělávání a výcviku lidí, kteří mohou jednou stát před rozhodnutím, zda vstoupit do hořícího domu, vyprošťovat člověka z havarovaného automobilu nebo zasahovat při jiné mimořádné události.

     V minulosti se výrazně podílel také na modernizaci výcviku. Jeho jméno je spojeno například se zavedením simulačního programu XVR do taktické přípravy hasičů a projekt pod vedením jeho a jeho kolegy, rovněž vedoucího pracoviště,  získal v anketě Hasič roku 2016 třetí místo v kategorii Projekt roku.
     Technologie se od té doby posunuly výrazně dopředu, podstata přípravy však zůstává stejná – naučit hasiče zvládat události, při nichž mají na rozhodování jen velmi málo času.
     Také díky tomu dokázal kpt. Kříž pohotově reagovat během dovolené, nikoliv jako někdo, kdo se snaží být hrdinou, ale jako člověk, pro něhož je pomoc druhým přirozenou součástí života.

     I proto stojí za to poznat muže, který za jejich záchranou stál, trochu blíž.

Otázky pro kpt. Mgr. Michala Kříže

Záchrana u Pilské nádrže

1. Jak si na den u Pilské nádrže vzpomínáte? Byla vaše reakce okamžitá, nebo jste nejprve chvíli sledoval, co se ve vodě děje?

     Na Pilské přehradě bylo celkem nepříjemné počasí. I já sám jsem vyhodnotil, že do vody vůbec nepolezu a zůstanu na paddleboardu. Foukalo, byla zima. A ve vodě bylo jen pár lidí. Téměř pořád pozoruji okolí a sleduji, co se kolem děje. Děvčata byla od začátku relativně podezřelá a tušil jsem, že nejsou úplně v pohodě. Nicméně nechtěl jsem jim do plavání nijak zasahovat, že bych jim třeba nějakou „moudrou radou“ doporučil, ať se vrátí na břeh.

2. Co vás na situaci upoutalo? V jakém okamžiku jste poznal, že už nejde jen o běžné koupání a že potřebují pomoc?

     Pozoroval jsem je "po očku" v podstatě celou dobu, co byly ve vodě. Něco jako když hlídáte dítě v bazéně. Když potom ale začaly holky zpomalovat a evidentně jim docházely síly, věnoval jsem jim pozornost. Pak už když začala jedna z nich polykat vodu a nořit se do vody, tak mi bylo jasné, že za nimi musím. Abych nebyl za otravného aktivního pečovatele, ještě jsem se stihl zeptat, jestli opravdu chtějí pomoct. To mi odkývly, že ano, tak jsem za nimi skočil.

3. Tehdy nebylo podle dostupných informací zrovna ideální počasí. Jak výrazně podmínky ovlivnily samotnou záchranu?

     Bylo větrno, dělaly se vlnky, které při plavání nepříjemně stříkaly do obličeje. Voda byla celkem chladná, a to právě asi způsobilo vyčerpání sil obou plavkyň. Co se týče záchrany, tak při záplavě adrenalinu nebyl moc prostor tyto rozmary počasí vnímat.

4. Do akce se následně zapojili vaše manželka a syn na paddleboardu. Jak jejich pomoc probíhala? Byla to spontánní rodinná souhra, nebo jste si během záchrany stačili něco říct a rozdělit úkoly?

     Ano, oba mi výrazně pomohli. Bez nich by byly možná úplně jiné články v tisku. Nejprve pozorovali, do čeho se to zase pouštím a jak to dopadne, ale v podstatě od začátku byli připraveni mi pomoct. Když viděli, že se na mě obě děvčata ve vodě pověsila a společně jsme se začali nořit pod hladinu, pochopili, že to nebude jen tak. Řekl jsem jim, ať připlují s paddleboardem a během chvilky byli u mě a pomáhali mi holky vysadit na paddleboard. Všechno bylo hodně rychlé, já jsem měl co dělat, abych tonoucí nějak udržel nad vodou, takže na rozdělování úkolů a plánování záchranné akce opravdu nebyl čas.

5. Dvě tonoucí osoby představují náročnou situaci i pro velmi dobrého plavce. Napadlo vás v nějakém okamžiku, že by mohla být ohrožena i vaše vlastní bezpečnost?

     Ve chvíli, kdy jsem připlaval a holky věděly, že je někdo hodlá zachránit, pověsily se na mě celkem těsným a pevným stiskem a v tom se opravdu plavat nedá, tak jsme se svorně začali nořit pod vodu. Musel jsem se jim vytrhnout, chytit je za ruce a vytáhnout na hladinu. To byla asi nejkritičtější chvíle a uznávám, že i když si myslím, že jsem obstojný plavec a věnuji se záchraně z vody několik let, bylo to celkem velké sousto. Dlouho jsem pak ještě vydýchával.

6. Co se odehrálo ve chvíli, kdy jste dívky dostali na břeh? Jak reagovaly a co jste jim řekl jako první?

     To je na celé situaci asi nejzvláštnější. Do dneška si nejsem jistý, jestli si holky vlastně uvědomily, jak blízko byly utopení. Pomohl jsem jim vystoupit na břeh, řekl jsem jim, ať poděkují všem svatým a ať na sebe dávají pozor. Poděkovaly nám, ale jestli vnímaly správně, co se odehrálo za situaci, si stále nejsem jistý.

7. Svůj čin jste sám nijak neprezentoval a informace o záchraně se dostala na veřejnost až později. Proč jste o něm nemluvil? A na druhou stranu… já si myslím, že dobré příklady mohou táhnout, takže?

     Je to velké dilema. Když se záchranou někoho pochlubíte ostatním, dáte tím dobrý příklad a návod, že každý může být prospěšný. Na druhou stranu, nemám rád, když se věci nafukují, zveličují a z maličkostí a pomoci, která by měla být automatická se dělá hrdinský čin. Přiznávám, zmínil jsem se o tom malé skupince kolegů, instruktorů pro práci na vodě…Tak mám ponaučení pro příště.

8. Řekl jste, že „by to udělal každý“. Myslíte si to skutečně, nebo v tom mluví především vaše hasičská skromnost? 

     Opravdu si to myslím. Skromný se snažím být, ale to, že se často můžeme dostat do situace, kdy můžeme někomu zachránit život, je fakt. A věřím tomu, že každý by udělal všechno, co je v jeho silách, aby druhému pomohl. Možná je to naivní, ale přeji si, aby to tak bylo, tak musím začít u sebe.

Učitel a instruktor hasičů

9. Působíte na oddělení odborné přípravy Brno. Co přesně je náplní vaší práce a co všechno dnes musíte budoucí hasiče naučit?

     Já osobně vedu výcviky práce ve výškách a nad volnou hloubkou – lezecké záchranné práce, výcvik záchrany na vodě a výcviky práce v reálných podmínkách požárů. Výcvik hasičů dnes zahrnuje přibližně třicet oblastí, které musí hasič pojmout. Musí v nich být zorientovaný, chápat problematiku, umět činnost fyzicky udělat a ještě u toho i přemýšlet.

10. V roce 2016 jste se s projektem využití simulace XVR v taktickém výcviku umístil na třetím místě v anketě Hasič roku. Kam se od té doby technologie ve výcviku posunuly?

     Velice výrazně a rychle se do výcviku začíná dostávat virtuální realita propojená s umělou inteligencí. Poskytuje to relativně hodnotný výcvik v mnoha simulovaných prostředích a hlavně tam, kde by bylo velice finančně a organizačně náročné nasimulovat situaci v realitě.

11. Dokáže simulátor skutečně nahradit reálný stres při zásahu? Co podle vás nikdy nedokáže žádná technologie napodobit?

     Stres a atmosféru při zásahu zatím nedokáže nasimulovat nic, co jsem měl možnost vidět. Vjemy jako světlo, tma, křik a pobíhání lidí, blikající majáky to už všechno umíme. Za mě by bylo potřeba, a možná je to nedosažitelné, nasimulovat čichové vjemy a pak také vjem té atmosféry, včetně třeba toho, že se člověka, kterého zachraňujete dotknete a vnímáte, jak se cítí.

12. Když před vámi stojí úplný nováček, poznáte už během prvních dnů, jestli má v sobě to, čemu se říká hasičský duch?

     Během prvních dnů poznám spíš ty, kteří jsou nemehla. To, jestli má nováček hasičského ducha se dá poznat až později. Až ho vidím ve více situacích a vidím, jak se celkově staví k práci. Třeba k obyčejnému zametání.

13. Jak se podle vašich zkušeností mění fyzická připravenost mladých lidí, kteří přicházejí k hasičům? Musíte dnes některé věci ve výcviku stavět jinak než dříve?

     Celkově fyzická připravenost klesá, a to v celé populaci, to víme. U hasičů je ale spíše vidět to, že jsou větší rozdíly. Někteří jsou na tom fyzicky extrémně dobře a u některých se divím, že zvládli vstupní testy. Ale dívám se na to pozitivně. K hasičům stále chodí ta fyzicky zdatnější část populace. Výcviky nijak moc nepřizpůsobujeme, protože jsou jasně dané činnosti, které musí každý hasič zvládnout, a pokud je nezvládne fyzicky, musí zvážit, jestli je to práce pro něj.

14. Která část výcviku vás osobně baví nejvíce? Je něco, co dokážete učit pořád dokola a stále vás to nepřestane bavit?

     Na všem, co dělám, se snažím najít něco, co mě baví. Neumím jednoznačně odpovědět. Ale nejvíc mě asi baví práce ve výškách. Speciálně výuka vázání uzlů, to je vždycky zdrojem velké zábavy.

Člověk za uniformou

15. Často se říká, že hasič není jen povolání, ale celoživotní poslání. Kdy jste poprvé zjistil, že právě tohle je cesta, kterou chcete jít?

     Můj táta byl profesionální hasič, takže jsem byl tímto prostředím od mala nasáknutý. Jsem povahově nastavený tak, že potřebuji lidem pomáhat, takže stát se hasičem jsem sice vymyslel až po studiu, ale byl to pro mě celkem logický krok.

16. Chtěl jste být hasičem už jako dítě, nebo jste se k tomuto povolání dostal postupně?

     Ne, chtěl jsem být kosmonautem, pak mi ale někdo řekl, že kosmonaut nemůže mít v zubech plomby, tak jsem to vzdal.

17. Jak na vaši práci reaguje rodina? Přemýšlíte někdy při odchodu do služby o tom, že se můžete dostat do situace, ze které se nemusíte vrátit?

     Rodina už si zvykla. Berou to jako fakt. Není to o tom, že by jim to bylo jedno, ale dlouhodobě je přesvědčuji o tom, že pokud se u hasičů dělá všechno tak, jak má, je to práce vlastně celkem bezpečná.

18. Po zkušenosti u Pilské nádrže se nabízí otázka: Dokážete na dovolené skutečně vypnout, nebo vám hasičská část osobnosti pořád automaticky vyhodnocuje, co se kolem vás děje?

     Odpočinout si dokážu a dělám to rád. Ale vypnout radar na události a situace kolem asi neumím. Jak někde vidím kouř, hned to se mnou šije.

19. Vaše práce zahrnuje také výuku a přípravu dalších hasičů. Co byste chtěl, aby si z vašich kurzů a výcviku odnesli nejen profesně, ale také lidsky?

     Je to pokora a úcta k lidem. Vše, co hasiči dělají, musí dělat s respektem k živlům, které mají těžko zvladatelnou sílu. Pokud k nim nebudeme mít respekt, nevyhrajeme. No a také je potřeba pokorně přijímat to, jak se věci mají dělat, aby vše fungovalo, jak má.

20. A na závěr: Co byste vzkázal mladému člověku nebo dobrovolnému hasiči, který dnes přemýšlí, že by se stal profesionálním hasičem? Co by měl vědět ještě předtím, než udělá první krok?

     Že to musí chtít dělat opravdu srdcem. Bez nějakého emočního zápalu se dá práce hasiče dělat těžko. Jde to, ale brzo to přestane bavit. A první krok? Musí se zeptat sám sebe, jestli má rád lidi a chce jim pomáhat.

     Za redakci vám děkujeme a přejeme hodně štěstí v profesním i soukromém životě.