Když se loučí hasičská legenda šumperské stanice

     Velezkušený velitel a dlouholetý lezecký instruktor nprap. Antonín Dus se po více než třiceti letech rozloučil se svou profesionální hasičskou kariérou a vydal se na novou životní cestu. Po celou dobu své služby působil na stanici Šumperk, kde si získal respekt kolegů nejen díky svým odborným znalostem, ale především klidnému přístupu, rozvaze a lidskosti.

     Kolegové mu na rozloučenou připravili nezapomenutelný poslední den ve službě. Využili přitom nejen jeho velitelské zkušenosti, ale také lezecko-záchranářské dovednosti. Symbolickým úkolem se stalo zdolání vysílače na domovské stanici, které Antonín Dus zvládl s nadhledem a grácií – stejně jako desítky náročných zásahů během své profesní dráhy.

     K Hasičskému záchrannému sboru nastoupil v roce 1995. Už na samotném začátku kariéry jej zásadně zformovaly katastrofické povodně v roce 1997, kdy hasiči s omezeným vybavením zachraňovali obyvatele regionu, evakuovali je a pomáhali v podmínkách, které si dnes jen těžko dokážeme představit. Krátce po povodních byl Antonín Dus povýšen na velitele družstva, tuto funkci zastával až do konce své kariéry.

     Významnou stopu zanechal také v oblasti lezecké záchrany. Patřil k hasičům, kteří stáli u zrodu specializované lezecké skupiny v Šumperku. Z počátečních skromných podmínek a minimálního vybavení se postupně vybudoval profesionální tým, který dnes patří mezi špičku v rámci HZS. Jako lezecký instruktor předával Antonín Dus své zkušenosti více než dvacet let desítkám mladších kolegů.

     Jako velitel se podílel i na řešení mimořádně náročných zásahů v Jeseníkách, zejména při záchranách osob ze zaseknutých lanovek na Bukové hoře a v Přemyslově. Tyto zásahy probíhaly v zimních podmínkách a za nepříznivého počasí, přesto se je podařilo zvládnout bez zranění zachraňovaných osob.

     Ne všechny zásahy však měly šťastný průběh. Některé se hasičům vryjí do paměti navždy – zejména ty, které se dotknou lidsky.
     "Je to tak 12 let, vyjeli jsme o víkendu na pilu, kde byl v provozu zásobník pilin. Uvnitř automaticky pracoval ostrý šnek, který piliny rozbíjel a krmil s nimi kotel. Mladému údržbáři se uvnitř nějakým nedopatřením zaseknul plech, vlezl dovnitř, že jej vytáhne, ale zapomenul zařízení vypnout, sjel k tomu šneku a ten mu škaredě amputoval nohu v holeni. S neuvěřitelnou duchapřítomností vytáhnul z kalhot pásek, nohu si zaškrtil a vyškrábal se z posledních sil zpět nahoru na plošinu zásobníku. Tam začal křičet o pomoc,“ popisuje dramatickou událost zkušený hasič s tím, že jakmile přijel s jednotkou na místo, okamžitě k němu vyjeli v koši žebříku, poskytli mu první pomoc a v nosítkách jej dostali na zem. "Dodnes obdivuju tu touhu po životě a jak zareagoval s chladnou hlavou. Klobouk dolů," podotýká Antonín, který během své kariéry opakovaně prokazoval schopnost zachovat chladnou hlavu i v extrémních situacích a s maximálním nasazením zmírňovat následky tragických událostí.

     Za více než tři dekády služby lidem si vysloužil uznání kolegů i nadřízených.
     "My jako sbor mu za všechna ta léta, které strávil ve službě lidem, děkujeme a do další životní etapy přejeme hodně zdraví a sil," sdělila závěrem tisková mluvčí hasičů por. Mgr. Lucie Balážová.

Rozhovor s nprap. Antonínem Dusem 

Tondo, pamatuješ si ještě přesně svůj první den na stanici v Šumperku v roce 1995? Co ti tehdy běželo hlavou?

Na takové dny se nezapomíná. Jsem z generace, která měla k novým začátkům a starším kolegům velkou úctu a respekt, takže vykání všem bylo samozřejmostí.
A když tě přehazovali z místnosti do místnosti, fůra podpisů, které se týkaly bezpečnosti, a potom ti naskládali plnou náruč oděvů a bot, to ti ve vzpomínkách zůstane. Následovalo rozkoukávání po prostorách opravdu staré stanice, kde byl i prostor dnes už vídaný spíš jen na letištích, a to kuřárna, jelikož v té době byly tři čtvrtiny směny kuřáci.

Katastrofické povodně v roce 1997 tě zastihly prakticky na začátku kariéry. Jak moc tě tahle zkušenost profesně i lidsky zformovala?

Bylo to pomyslné hození do vody. Organizačně to fungovalo úplně jinak než dnes. Řekli mi: tady máš auto, kolegu a jeďte tam a tam zachraňovat lidi, kteří byli v domech zatopených vodou. Internet byl v plenkách, takže se vše řešilo vysílačkou, na tehdejší okresní operační středisko šlo jen pár informací.
Profesně mi to dalo především to, že si v případě záchrany lidí musíš vystačit a poradit s tím, co máš. A lidsky ti to ukáže, že děláš práci, která má smysl. Protože upřímné poděkování od zachráněných lidí nic nenahradí.

Zmínil jsi zásahové auto AVIA Furgon. Když se na to dnes díváš zpětně, jak se podle tebe změnila technika a vybavení hasičů za těch 30 let nejvíc?

Co se týká techniky a vybavení, pokrok nezastavíš. Dříve se muselo na technice více opravovat, ale na druhou stranu to šlo v podmínkách stanice udělat a všichni do toho byli zapálení a měli zkušenosti. Cisterny a žebříky tu budou pořád, takže se jen zdokonalují materiály a kvalita.
Jen se to nesmí přehánět s elektronikou a automatizací. Ta je někdy u hasičů na škodu. A to, že by se mělo při výběru techniky naslouchat těm, kteří s ní skutečně zasahují, je na jiné téma.
Osobní vybavení hasičů je dnes na vysoké úrovni. To mohu opravdu porovnat, protože to, co jsem nafasoval první den, a to, co jsem poslední den vracel, je obrovský posun k lepšímu.

Velitelem družstva jsi byl většinu kariéry. Co bylo pro tebe na téhle roli nejtěžší a co naopak nejvíc naplňující?

Nejtěžší je setkávat se se smrtí. A když je tou smrtí kolega, je to nepopsatelné.
Naplňujících momentů je ale hodně. Od upřímného poděkování za jednoduché otevření bytu třeba staré babičce až po rozzářené oči malého dítěte, když mu u dopravní nehody předáš plyšáka.

Stál jsi u zrodu lezecké skupiny v Šumperku. Jaké byly úplné začátky a kdy sis řekl, že z toho může vyrůst opravdu špičkový tým?

Byl to opravdu zrod, protože se vše budovalo úplně od začátku. Špičkový tým se rodí už jen tím, že do toho jdou lidé, kteří to chtějí dělat. A tak to u nás bylo.
Takže to bylo tak nějak předurčeno. Navíc nás motivovalo, že máme v rajónu hodně lyžařských lanovek, kde může být potřeba kvalitního a rychlého zásahu. To se časem také potvrdilo a vyplatilo.

Říkáš, že většina lezeckých zásahů je o obrovském riziku. Jak se dá naučit pracovat se strachem, aby tě neparalyzoval, ale naopak tě držel ve střehu?

Naučit se pracovat se strachem se tak úplně nedá. Každý to máme v sobě nějak nastavené. Dá se ale hodně eliminovat pravidelným a praktickým výcvikem.
Jestli vidíš, že kolega má z něčeho obavu a ještě si plně nevěří, tak se bez lana ze země nikam neposune. Jen se to bude dál prohlubovat. Proto ho musíš vzít, vysvětlit mu to a nechat ho to dělat. A podle pořekadla, že opakování je matka moudrosti, se tak dá se strachem pracovat, respektive ho díky získané sebejistotě odsunout stranou.

Zásahy na lanovkách v Bukové hoře a Přemyslově patřily k těm nejnáročnějším. Co rozhoduje o tom, že taková akce dopadne dobře?

Tento druh zásahu má mnoho aspektů. Když už se to stane, mělo by to začít včasným oznámením provozovatele se žádostí o pomoc. Neměl by řešit, že to možná zvládne opravit sám. Hasiči se nebudou zlobit, když nedojedou na místo nebo když nakonec nikoho nebudou sundávat z lanovky.
V minus pěti stupních a po půlhodině sezení na sedačce lanovky je každá minuta opravdu dlouhá. Já s těmi lidmi mluvil, takže vím, o čem píšu. Vynechám teď organizaci záchrany v rámci operačního řízení po oznámení na tísňovou linku a dalším důležitým aspektem úspěchu je už zmiňovaná vycvičenost lezců. A tu jsme měli – a kluci ji mají i nadále – na velmi vysoké úrovni.

Máš za sebou desítky mimořádných událostí. Je nějaký zásah, ke kterému se ti i po letech vracejí myšlenky?

Ano, samozřejmě, je. A už jsem ho naznačil výše. Před mnoha lety se ráno čtyři kolegové chystali k výcviku na řece. Před odjezdem jsem jim říkal: hlavně opatrně. A někdy kolem poledne jsme jeli na zásah, který skončil návratem z výcviku už jen tří kolegů.

Příběh z pily s těžce zraněným údržbářem je extrémně silný. Co v takových chvílích rozhoduje o tom, že hasič zachová chladnou hlavu?

V těchto situacích hodně zafunguje adrenalin. Zároveň se hasič nesmí nechat zmást časovým tlakem a snahou někoho rychle „vytáhnout“. Jestli se už něco stalo, je to nevratné. My na místo přijíždíme nejdřív zmírnit následky a následně člověku pomoci. A to je potřeba mít neustále na mysli.

Setkal ses během služby s obrovským lidským odhodláním. Myslíš, že se tohle dá naučit, nebo je to něco, co v sobě člověk prostě má?

Můj názor je, že to má člověk dané a že to v sobě prostě má. Proto i z pozice pozorovatele někdy hodnotíme druhé a říkáme si, proč to neudělali tak nebo tak. Naučit se tomu podle mě nedá, ale krizové situace, do kterých se dostáváme, nás posouvají a nutí být příště jinak a lépe připraveni.

Jak se podle tebe změnila práce hasiče z pohledu psychické zátěže oproti době, kdy jsi začínal?

Hasiči se s psychickou zátěží setkávají pořád. Myslím si ale, že dnes je doba příhodnější, co se týká možností, jak se s touto zátěží vyrovnat.
Dříve se s nepříjemnými zážitky musel každý vyrovnat většinou sám, ať už jakýmkoliv způsobem. Dnes se na většině stanic na směnách provádí rozbor zásahu – co a jak proběhlo. Hasiči tam mají možnost říct, jak je zásah zasáhl a jaký z něj mají pocit.
To mnohdy jako podpora stačí. A v dalších případech může přijet na stanici hasičský psycholog a pomoci i individuálně.

Rozloučení na stanici bylo netradiční a hodně symbolické. Co pro tebe znamenalo zdolat vysílač na domovské stanici úplně naposledy?

Rozloučení opravdu takové bylo. Kolegové tomu dali velkou přípravu a mile mě překvapili. A zdolání vysílače bylo skoro jako zásah, protože jsem o tom vůbec nevěděl a zjistil jsem to až nahoře na střeše.

Když se ohlédneš za celou kariérou, na co jsi jako hasič nejvíc hrdý?

Každopádně na to, že jsem s upřímností pomáhal lidem v situacích, do kterých se jistě nikdy nechtěli dostat.

A na závěr – co bys dnes vzkázal mladým klukům a holkám, kteří teprve stojí na začátku hasičské cesty?

Když se rozhodují nebo už na té cestě jsou, ať to dělají lidsky a upřímně. Pokud o tom mají pochybnosti nebo v té práci vidí jen nějaké jistoty, ať do toho nejdou. Půjde to na nich poznat.
A holkám, které do toho chtějí jít, moc fandím. „Rozviřte ty chlapské směny!“ 🙂