Na další trénink jsem dorazil v kopačkách - příběh Martina Provazníka

Představ se na úvod pár slovy o sobě.

Jmenuji se Marin Provazník, jsem ženatý a mám dvě dcery. Už 30 let pracuji jako profesionální hasič. Jsem sportovec a velkou část života se věnuji požárnímu sportu.

V kolika letech ses stal hasičem?

Tím nejmenším hasičem jsem se stal už v šesti letech. Našemu hasičskému kroužku jsme říkali „hasičák“. Mým prvním vedoucím byl Venca Nykodém. Dodnes si pamatuji, jak jsme spolu závodili, kdo dřív smotá hadici.

Kdo tě k hasičům přivedl?

K hasičům mě přivedl můj otec. U nás na vesnici byl hasič skoro každý a v naší rodině to nebylo jinak.

Jaké byly tvoje začátky v požárním sportu?

V pubertě můj zájem o hasiče trochu opadl. Jednou ale za mnou přišli kluci a řekli mi, že se mám naučit běhat s hadicemi a zapojovat rozdělovač. Poběžím prý ve štafetě na zimní soutěži „Vánoční kapr“. Nikdo se mě na nic moc neptal – prostě poběžíš.

Trénoval jsem to doma na zahradě, samozřejmě s neupravenými „dinkami“ a v pionýrkách. Po závodě mě kluci pochválili, jak mi to šlo, a řekli, že budu chodit trénovat s dospělými. Když jsem ale na první oficiální trénink přišel v pionýrkách, všichni se smáli a poradili mi, ať si příště vezmu tenisky. Na další trénink jsem přišel v kopačkách. Postupně jsem se ale zcivilizoval a všechno se naučil. Na začátku jsem byl prostě vesnický buran jak poleno.

Která disciplína je tvoje nejoblíbenější?

Je těžké vypíchnout jednu disciplínu. Postupně se to měnilo podle toho, co mi zrovna šlo. Měl jsem rád všechny disciplíny a nedokázal jsem si představit, že bych v některé chyběl. Byl jsem takový univerzál.

Postupem času jsem si ale nejvíc oblíbil výstup na věž. Je technicky nejnáročnější a vyžaduje hodně tréninku, takže mi asi přirostla nejvíc k srdci.

Jaké jsou tvoje osobní rekordy? 

Na stovce jsem dosáhl nejlepšího času 16,36. Bylo to na Memoriálu Milana Kružíka v Plzni, když mi bylo 36 let. Běžel jsem sice už v tretrách, ale bariéru bokem a rozdělovač také bokem – starý, pomalejší styl. To byl asi poslední rok, kdy mi to ještě stačilo na špičku. Potom se naplno rozjely nové, výrazně rychlejší techniky.

Na věži jsem na tom samém závodě zaběhl čas 13,84. Byla to moje první a zároveň poslední vysněná „třináctka“. Měl jsem z ní obrovskou radost. I tady se později trochu změnila technika – hlavně náběh na žebřík a zalezení do třetího patra. Na věži ale nebyla změna techniky tak zásadní a ještě pár let jsem klukům stačil.

Byl jsi dlouholetým reprezentantem ČR. Vzpomeneš si na své první soustředění nebo první závod v reprezentaci?

Moje první soustředění bylo ještě za dobrovolné hasiče v roce 1991 v Bílých Poličanech. Nikdy na to nezapomenu. Přijel jsem vlakem do Dvora Králové a vůbec jsem nevěděl, jak se dostanu do Poličan. Nic jsem si nezjistil a poslední autobus už odjel.

Tak jsem šel pěšky – 13 kilometrů po tmě, s taškou, hadicemi a rozdělovačem na zádech. Na autobusové zastávky jsem si svítil hodinkami, abych zjistil, jestli jdu správně. Nakonec jsem dorazil a zvládl i první soustředění. Bohužel hadice, které mi dali nejvíc zabrat jsme první soustředko nepotřebovali.

První reprezentační závod byl CTIF v Berlíně. Pamatuji si, jak strašně pršelo a my jsme v teniskách na tartanu klouzali. V prvním pokusu jsem skončil na zadku pod bariérou. Druhý pokus byl mnohem lepší a přinesl mi stříbrnou medaili za čas asi 17,8. S družstvem jsme vyhráli.

Mým prvním reprezentačním trenérem byl Zdeněk Prodělal. Do profesionální reprezentace jsem se dostal v roce 2000. Po delší pauze se znovu rozjela reprezentace a naše první akce bylo CTIF ve finském Kuopiu. I tam se nám podařilo získat medaile – druhé místo ve štafetě, myslím vítězství v útoku a druhé místo celkově.

Jaký byl tvůj poslední závod s reprezentací?

Mým posledním reprezentačním závodem bylo mistrovství světa v ruské Ufě v roce 2009. Skončili jsme na krásném druhém místě.

Pamatuji si, jak jsme si v autobuse vychutnali vítězný doutník a jaká tam byla mlha. Trochu jsme chtěli „potrestat“ řidiče za to, že nám po celou dobu jízdy v autobuse kouřil.

Bylo mi 37 let a nastoupila nová generace kluků, kteří přešli na nové techniky. Na stovce mi najednou utekli skoro o vteřinu. Já už byl na předělávání techniky starý, i když jsem se o to snažil.

Velký zážitek pro mě byl moment, kdy se Kuba Pěkný poprvé dostal mezi osm nejlepších stovkařů a tím i do vyřazovacích běhů.

Na jaký závod vzpomínáš nejraději?

Za svou sportovní kariéru jsem stihl čtyři olympiády, šest mistrovství světa, dvě mistrovství Evropy a spoustu dalších mezinárodních závodů. Vždy jsme dokázali přivézt alespoň nějakou medaili.

Nejraději ale vzpomínám na své první mistrovství republiky, když jsem ještě běhal za SDH Hamrníky. S kluky jsme tehdy republiku vyhráli, i když to od nás nikdo nečekal. Oslava byla velká – pamatuji si vítězné kolečko Hopsinky. Prostě oslava se vším všudy.

Co považuješ za svůj největší úspěch v kariéře?

Za největší úspěch považuji dvě vítězství na mistrovství Evropy v letech 2005 a 2007. Obě se shodou okolností konala v Ostravě, protože Budapešť se těsně před termínem vzdala pořadatelství.

Na ME 2005 jsme původně skončili druzí, ale kvůli prokázanému dopingu běloruských závodníků připadlo první místo nám. Zlaté medaile jsme převzali až na zahajovacím ceremoniálu ME 2007.

Nechtěli jsme Evropu vyhrát takhle a poslouchat řeči, že na to nemáme. Řekli jsme si proto s kluky, že to zkusíme vyhrát ještě jednou – tentokrát poctivě. Byli jsme skvělá parta a povedlo se nám to. Na jednom mistrovství Evropy jsme tak získali dvě zlaté medaile za celkové vítězství.

Porazili jsme světovou špičku dvakrát za sebou. V dalších letech se už mistrovství Evropy nekonalo, jen mistrovství světa. Jsme proto hrdí na to, že jsme vlastně jediní mistři Evropy.

Mimo závodní kariéru působíš i jako trenér. Koho a kde trénuješ?

V současné době trénuji dobrovolné hasiče v Plané u Mariánských Lázní. Máme tam skvělou partu lidí, kteří mají chuť na sobě pracovat, a mám z nich velkou radost.

Máme krásný stadion a podmínky, o kterých se mi jako začínajícímu závodníkovi ani nesnilo. V minulosti jsem si vyzkoušel i trénování dorostenecké reprezentace a dlouhé roky jsem vedl krajský výběr Plzeňského kraje.

Jaké jsou tvoje tréninkové metody dnes?

Doba je dnes úplně jiná, ale v něčem vlastně stejná jako tehdy, když jsem začínal. Podmínky jsou nesrovnatelně lepší – máme tartanové stadiony, Garminy, YouTube, chytré telefony a spoustu dalších výhod.

Pokud ale chceš být špička, začínáš pořád stejně – od nuly. Krok po kroku. Nikdo za tebe trénink neodběhal dřív a neodběhá ho ani dnes.

Často se říká, že dnešní děti jsou kvůli technologiím pohodlnější. Ale jsou i takové, které se v tom umí dobře orientovat. Jsem rád, že můžu stát za některými z nich, kteří dokazují, že to není tak špatné.

Samozřejmě mám svůj styl trénování, který fungoval mně, a ten se snažím předávat dál. Dnes se na všechno hodně spěchá, ale já nechávám svěřencům čas. Ukazuji jim cestu a tempo postupně přidáváme.

Chceš být dobrý? Nestačí jen běhat překážky. Ti nejlepší běhají tempové běhy, vytrvalost, dělají odrazy, posilují a podobně. Samozřejmě jsem musel přizpůsobit i techniku – kdybych dnes někoho učil bariéru valivkou, asi by se divil. Sleduji nejlepší závodníky a učím se pořád i já.

Jak náročné bylo učit se nové techniky?

Měl jsem vlastně štěstí, že změna technik přišla až v době, kdy jsem byl ve sportu už starší. Zkoušel jsem předělat bariéru i rozdělovač, ale tělo si hodně pamatuje to, co ses učil roky.

Když už netrénuješ tolik jako dřív, návyky se mění těžko. Nikdy jsem se to už pořádně nepřeučil. Samozřejmě jsem mnohokrát přemýšlel, jaké časy bych běhal, kdybych tyhle techniky znal dřív. To už se ale nikdy nedozvím.

Stejnou otázku si určitě kladla i generace před námi, protože i my jsme měli lepší podmínky než oni.

Jak vidíš dnešní generaci závodníků?

Myslím, že nás tehdy dělalo silnými právě to málo, co jsme měli. Dřív jsme chtěli běhat a neměli jsme kde. Dnes máme kde běhat, ale někdy není s kým.

Kdybychom měli tehdy lepší stadiony a znali dnešní techniky, možná bychom byli ještě lepší. Na druhou stranu – kdybychom tehdy měli mobily a všechna dnešní lákadla, kdo ví, jak by to dopadlo.

A kdyby se dnešní generace narodila v naší době, byla by úplně stejná jako my.

Nedávno jsi získal ocenění generálního ředitele HZS ČR. Za co?

Bydlím v Chodové Plané u železničního přejezdu. Jednou jsem jel domů na oběd a viděl jsem na přejezdu stát porouchaný kamion.

Zavolal jsem na policii a nahlásil číslo přejezdu, aby mohli zastavit vlak. V tu chvíli už začaly padat závory, tak jsem varoval řidiče, aby rychle vystoupil.

Pak jsem běžel směrem k vlaku a snažil se zamávat strojvedoucímu, aby měl čas zabrzdit. Máme tam dva přejezdy asi půl kilometru od sebe a slyšel jsem signalizaci z toho druhého, takže jsem věděl, odkud vlak pojede.

Máš na závěr nějakou radu do života?

Dělejte požární sport – je skvělý. Nezáleží na tom, jaké úrovně dosáhnete. Dělejte ho hlavně srdcem.