Z atletky mistryní ČR v požárním sportu, příběh Andrey Nolčové

Jmenuji se Andrea Nolčová, pocházím z Plzně, nyní bydlím v Mokrouších a od roku 1994 jsem členkou SDH Chválenice. Pracuji ve FN Plzeň jako fyzioterapeutka. Mám dceru Adrianu, která se také věnuje požárnímu sportu a národní házené.

V kolika letech jsi začala s požárním sportem?

 S požárním sportem jsem začala až v dorosteneckém věku, kdy mě k němu přivedl táta, protože zrovna potřeboval někoho do štafety na 2.úsek (přeskok) a já v té době dělala atletiku a zrovna překážky.

Jaké byly dva začátky?

Začátky byly všelijaké, prioritu měla atletika, s tou jsem začínala už v 10ti letech, takže mě z počátku požární sport ani moc nelákal, ale zlomilo se to prvními společnými tréninky a hlavně závody, kdy jsem poznala, že hasiči jsou super parta, je s nimi zábava a jsou kamarádští a není to tak individuální sport jako atletika a to mi vyhovuje.

Pamatuješ na své první závody?

Mé první závody byly v roce 1994 v Jablonci nad Nisou, kde se ještě běhala vysoká kladina, břevno mělo 80cm a žádné tretry, jen botasky

Který závod se ti líbil nejvíce a na který jsi jezdila nejradši?

Nejvíc se mi líbil závod „Jde o vteřiny“, který běhal v Praze na Václavském náměstí. Byl to závod, kam dali pozvánku jen ti nejlepší a rozhodně měl nezapomenutelnou atmosféru.

Nejraději jsem asi měla Kamenec u Poličky. Ale to měl jinou podobu než teď. Začínalo se závodit odpoledne a skončilo se vyřazovacími běhy o půlnoci, potom byla zábava a hned v neděli ráno začínaly požární útoky.

Kdy byl tvůj poslední závod kariéry?

To bylo MČR v požárních útocích v Hradci Králové v roce 2021, kde jsme vytvořili nový NR (22,84 s) v této disciplíně.

Jaky byl tvůj nejoblíbenější příspěvek?

Pravý hrdý a košík. 

Kolik titulů jsi dokázala vyhrát sama a kolik s týmem?

Sama 2 tituly (Mistryně ČR v běhu na 100 m s překážkami v letech 2005 a 2006) , s Chválenicemi pak 17 společných na MČR a myslím, že tolik titulů nikdo z holek nemá. 

V Českém poháru také 2 tituly (2005 a 2006). Andree se podařilo vyhrát Český pohár i v roce 2012 a 2013 v kategorii ,,seniorky,,.

Na mezinárodních soutěžích to pak byl 1 individuální a 3 společné.

Jaký byl tvůj nej čas na stovce? 

Ty jo, tak to už si nepamatuji, vím, že to bylo krátce po tom, co se mohlo začít běhat v tretrách, bylo to na tartanu a byla to nějaká vyšší 17.

 Jak si vnímala vývoj sportu za ta léta?

Tak ten vývoj byl neskutečný. My závodili na trávě nebo na škváře, v botaskách a kolikrát překážky držely silou vůle. Startovní bloky taky nebyly na nižších soutěžích naprosto samozřejmostí.

To se se současnou dobou, kdy je tartan, tretry a pogumované překážky a spousta moderních technologií jako třeba chytré hodinky, vůbec nedá srovnávat.

 Jak vypadali tvé tréninky?

 Na začátky vzpomínám s úsměvem, na trénink jsem jezdila na kole, s holkama jsme se scházely 1x týdně, trénovaly jsme v místním JZD na asfaltu za bouřlivého povzbuzování zdejšího skotu.

Postupně se samozřejmě změnily, začalo se trénovat znovu v týdnu v Nezvěsticích na škvárovém hřišti a dodnes máme možnost trénovat na stanici HZS v Plzni na Slovanech na tartanové dráze a požární útoky na ploše v Mokrouších, kde se každoročně běhá ZČHL.

V zimě se později začal využívat sál v místní hospodě, potom hala na ZŠ v Nezvěsticích a atletický tunel AC Škoda Plzeň.

Kterého úspěchu si nejvíce vážíš?

Nejvíc pro mě byla asi 1.oficiální olympiáda pro ženy v chorvatském Varaždinu, kam jsme jely všechny natěšené a nikdo vlastně vůbec nevěděl, co od ní má čekat a ani neznal výkonnost soupeřů.

Stát na nejvyšším stupni vítězů, držet českou vlajku a stadionem zní česká hymna je asi nejvíc, co si závodník může přát

 Věnuješ se dnes ještě nějak požárnímu sportu?

Spíš už jen okrajově, teď trénuji mladé hasiče v Mokrouších, takže závody teď vnímám spíš z pozice trenéra než závodníka.

Jak vidíš dnešní podobu sportu? Myslíš, že kdybyste měli stejné podmínky výkony by byly lepší nebo stejné?

Těžko říct.

Není to jen o podmínkách, které jsou nesrovnatelně lepší, ale i o technice, která se postupně vyvíjela a zdokonalila. A myslím, že i mentalita dnešní generace je jiná, než byla ta naše.

 Máš nějaký vzkaz pro dnešní generaci?

Ať je to hlavně baví a dělají to srdcem. Výsledky jsou důležité, ale to nejcennější, co si ze sportu odnesou, jsou zážitky, přátelství a zkušenosti. A taky aby si vážili toho, jaké mají dnes podmínky, protože my jsme to tak rozhodně neměli