Sedmnáctka jako sen: Hasičská kariéra Vlasty Michalovičové

Popiš se v pár větách na úvod

Jmenuji se Vlasta Michalovičová. Odmalička žiji v Žamberku, kterému se právem říká brána Orlických hor :). Pracuji v místní firmě ZEZ SILKO, kde působím na konstrukčním oddělení jako kreslička.

Od kolika let jsi u hasičů a kdy jsi začala s požárním sportem?

S požárním sportem jsem začala o něco později, až v dorosteneckém věku, ve kterém jsem odzávodila dvě sezóny. Předtím jsem se věnovala atletice, klasickému lyžování, orientačnímu běhu a hrála jsem závodně volejbal.

Kdo tě k tomu přivedl?

K hasičině mě přivedl táta. Tenkrát závodil za družstvo mužů podniku Elitex, se kterým vyhrával celorepublikové podnikové závody. Já jsem se na něj chodila dívat na tréninky a tam si mě všiml trenér dorostenek ze Žamberka. Oslovil mě, já si zkusila první soutěž a u hasičů už jsem zůstala.

Jaké byly tvé začátky?

Jak už jsem zmínila, začínala jsem v dorostenkách v Žamberku. Hned se nám s družstvem podařilo postoupit na republiku do Brna, odkud jsem si odvezla svůj první – a vzhledem k věku zároveň i poslední – dorostenecký titul v běhu na 100 metrů s překážkami. S holkami z družstva jsme tehdy vybojovaly krásné třetí místo.

Pamatuješ, kdy u nás začaly závodit ženy?

Na tuhle otázku ti přesně neodpovím, protože v době, kdy jsem začínala, už byly ženy pevnou součástí mistrovství. Moje první „republika“ v kategorii žen byla v roce 1992 v České Třebové, kde jsem startovala za SDH Letohrad. Moc dobře si pamatuji, že se tehdy ještě běhalo na škváře.

Jaké byly dříve soutěže a ligy? Jak ten sport pro ženy dříve vůbec vypadal?

Já jsem začínala ještě na vysoké kladině, kterou běhají muži, ale hned rok nato se kladina pro ženy snížila na současnou výšku. Překážka byla o 10 cm vyšší než dnes – měřila 80 cm, což je při běhu obrovský rozdíl. A jak už jsem zmiňovala, běhalo se bez treter.

Co se týče ostatních soutěží, v roce 1995 se uskutečnil první ročník legendární „Večerní stovky“ v Kamenci, která se pořádá dodnes! První ročníky se běhaly skutečně večer za umělého osvětlení a opět na škváře. Finále se pak běželo až kolem půlnoci, což mělo neopakovatelnou atmosféru.

Jaký máš osobák na stovce?

Můj osobní rekord je 17,60 s. Když si vzpomenu na své začátky, běžně se běhaly časy kolem 19 vteřin. Pak se postupně pokořila hranice 18 sekund, a když už padla „sedmnáctka“, považovalo se to za opravdu rychlý běh. Současnost už je samozřejmě někde úplně jinde. Dnes se na vítězství musí běhat hluboko pod sedmnáct vteřin, padají už nízké „šestnáctky“. Ten posun je neuvěřitelný.

V roce 1995 jsi vyhrála poprvé MČR na stovce. Jaké pro tebe bylo první vítězství?

Nezapomenutelné. Mistrovství se konalo v Hradci Králové a běhalo se na původním fotbalovém stadionu pod pověstnými „lízátky“, kde už byla tartanová dráha. Podařilo se mi tehdy porazit velmi silné a zkušené závodnice – Marcelu Rezkovou a Danu Michailidisovou z Moravského Berouna. Já tehdy závodila za SDH Letohrad a v té době jsem vůbec netušila, že se jednou s těmito soupeřkami objevím v jednom družstvu a odběhám v Berouně šest krásných sezón.

O pár let později jsi dokázala zastavit nadvládu Moniky Sedlaté. Jaké jsi měla pocity?

Už je to tak dlouho. Radost byla určitě veliká. Porazit Moniku v té době bylo hodně těžké. A když se mi to dařilo i v jiných závodech, radost byla neskutečná a pocity krásné. Vzpomínám si, že na republice v Liberci (2002) nám nesepla časomíra časy, a to jsme spolu ani neběžely (asi jsme byly moc rychlé :D). V opakovaných druhých pokusech se mi podařilo být nejrychlejší a vyhrát.

Prozraď, za jaké týmy jsi startovala a jaké úspěchy se ti povedly?

V dorostenecké kategorii jsem v roce 1992 hostovala za SDH Kvasiny, které postoupily na Mistrovství ČSFR ve Skalici, kde se nám podařilo vyhrát a získat titul. Následně jsem závodila za dorostenky SDH Žamberk a úspěch přišel hned na první „republice“ v Brně v roce 1993 – získala jsem titul v jednotlivkyních a s družstvem jsme skončily třetí.

Kategorii žen jsem odstartovala v barvách SDH Letohrad. V letech 1992–1995 byly tyto čtyři sezóny na republikových šampionátech velmi úspěšné, ačkoliv titul nám těsně unikal – skončily jsme dvakrát druhé a dvakrát třetí. V roce 1995 jsem ale v Hradci Králové vyhrála svůj první titul v kategorii žen na 100 m s překážkami.

Od roku 1996 jsem závodila za SDH Žamberk, kde jsem doplnila nově sestavené družstvo žen. Společně jsme se jednou staly vícemistryněmi a dvakrát získaly titul vícemistryň ČR. Poté následovalo šest sezón (od roku 1999) za SDH Moravský Beroun. Za tu dobu jsme získaly dva tituly mistryň, dvě druhá a dvě třetí místa. Mně osobně se navíc podařilo vyhrát MČR jednotlivkyň třikrát za sebou.

S Moravským Berounem jsem se zúčastnila i ukázkového závodu žen v roce 2001 na olympiádě ve finském Kuopiu, ale podle tehdejších pravidel CTIF se to ještě nepovažovalo za oficiální soutěž. První oficiální olympiádou pro ženy byl až o čtyři roky později chorvatský Varaždin. To už jsem byla v týmu SDH Chválenice, kam mě oslovil Karel Nolč. Za Chválenice jsem odzávodila šest sezón a získala s nimi šest titulů mistryň ČR. Vrcholem pak bylo olympijské zlato z Varaždinu 2005 a stříbro z domácí olympiády v Ostravě v roce 2009. S aktivním požárním sportem jsem se rozloučila v roce 2010 v Praze na Dukle.

Co řadíš mezi své největší úspěchy?

Na tuhle éru moc ráda vzpomínám. Podařilo se mi získat první titul v kategorii žen v běhu na 100 metrů s překážkami a nikdy nezapomenu na své první vítězství v Praze na Václavském náměstí v soutěži „Jde o vteřiny“. Později přišly i úspěchy s družstvy – tituly s Moravským Berounem a Chválenicemi. Vrcholem pak byly medaile z hasičských olympiád. Tam byla radost vždycky několikanásobná, protože v týmu se vítězství slaví nejlépe.

Hasičská olympiáda 2009 v Ostravě. Výsledky z požárního útoku družstvo z Chválenic a reprezentace ČR A i B.

Jak jsi dříve trénovala a jaké jsi k tomu měla podmínky?

Od mala jsem sportovala a věnovala se různým odvětvím – od atletiky přes běh na lyžích a orientační běh až po volejbal. Pak jsem se dostala k fotbalu (1. liga ČR) a právě fotbalové tréninky mi hodně pomohly i v požárním sportu, hlavně co se týče rychlosti a výbušnosti. Měla jsem asi štěstí na sportovní geny, díky kterým mi hasiči šli.

Technika byla tehdy úplně jiná – například rozdělovač se zapojoval ze strany, což dnes už nikdo nedělá, všichni jedou zepředu :D. Běhalo se na škváře nebo na trávě. Překážky i kladina byly dřevěné, žádná guma nebo tartan. A hlavně žádné tretry, běhalo se jen v botaskách. Až později se povolily tretry a časy se zrychlily. Hadice, rozdělovač a proudnici jsem „zdědila“ po taťkovi :D. Později už jsem ale tyhle srdcovky musela vyměnit, protože se doslova páraly (smích).

Je nějaký závod, na který ráda vzpomínáš a dnes už se nepořádá?

Jednoznačně závody „Jde o vteřiny“ pořádané v Praze na Václavském náměstí. Byl to prestižní závod, na který se zvali jen ti nejlepší závodníci z celé republiky. Mělo to neopakovatelnou atmosféru – běhalo se přímo v dolní části, na asfaltu, uprostřed davů lidí v centru Prahy.

Pak také Radimovické dozvuky a Měcholupský pohár v Praze. Tyto závody se běhaly dvoukolově a následoval takzvaný „pavouk“, tedy vyřazovací systém. Kdo se probojoval až do finále, musel během dne absolvovat hned několik pokusů. Obrovská prověrka fyzičky i techniky a byl to nejlepší trénink.

U požárního sportu tě dnes můžeme vidět jako fotografku. Kdy tě napadlo začít fotit?

Dnes už se tomu věnuji méně, spíše jen příležitostně :). K focení jsem se dostala náhodou na závodech v Českých Budějovicích. Byla jsem tam jako fanynka a doprovod a jeden ze závodníků měl s sebou profesionální fotovýbavu. Půjčil mi ji, abych si to vyzkoušela, a okamžitě mě to chytlo.

Nejraději fotím sport a v minulosti to byl samozřejmě hlavně ten požární. Ráda zachycuji emoce – vítězná gesta, zklamání, ale i pády. V roce 2014 se mi dokonce podařilo s hasičskou tematikou vyhrát veřejné hlasování v soutěži Sport Amatér Foto. Byla to pro mě krásná odměna za ty roky s foťákem u trati.

 Fotky od Vlasty si můžete prohlédnout na Rajče.net nebo eu.zonerama.com