Desetiletí s Hasičským čtením

Deset let je v životě časopisu dlouhá doba. Zvlášť pokud nestojí na senzaci, ale na poctivé práci, osobních setkáních a hlubokém vztahu k hasičské historii i současnosti. Hasičské čtení za tu dobu vyrostlo v respektovanou kroniku hasičského hnutí, která propojuje profesionální i dobrovolné hasiče, velké slavnosti i malé lokální příběhy.

Rozhovor u příležitosti desátého výročí vedl Pavel Hejduk, redaktor Lovosického hasiče a starosta SDH Lovosice. Pepa Nitra, šéfredaktor Hasičského čtení, v něm otevřeně poskytl veškeré informace o vzniku časopisu, jeho vývoji i zákulisí práce, která stojí za každým vydáním. Současně přiblížil i svou další dlouhodobou činnost pro internetové médium Hasičovo, se kterým spolupracuje formou podcastů a dalších obsahů. Výsledkem je osobní a upřímný pohled na cestu projektu, který se stal pevnou součástí hasičské paměti i současnosti.

Pepíku, jak dlouho jsi hasičem?

V roce 2001 jsem byl osloven Hasičským záchranným sborem ČR, abych se stal redaktorem tehdejšího časopisu „150 Hoří“, protože jsem se v časopise Zápisník zabýval československým opevněním, bunkry a civilní ochranou. Nu, a civilní ochrana tehdy přešla pod velení HZS ČR. Abych nebyl redaktorem jen s jedním zaměřením, doplnil jsem si další odbornosti ve Vzdělávacím středisku požární ochrany ve Frýdku-Místku a později dálkově na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava. Osm let jsem byl redaktorem odborného časopisu HZS ČR, který pak dostal název „112“.

Poté přišla nabídka od starosty Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska Karla Richtra, zda bych nepřešel pod „křídla“ dobrovolných hasičů na pozici tiskového mluvčího. V té době žádná taková funkce neexistovala. Pro mne to byla cesta do neznáma a postupně jsem vytvářel její náplň, doplněnou o další činnosti v rámci Kanceláře SH ČMS. Časem jsem získal nějaké zkušenosti, a hlavně řadu kontaktů. V roce 2009 jsem ve spolupráci s Centrem hasičského hnutí Přibyslav uspořádal první propagační jízdu, aniž bych tehdy tušil, že jich bude deset. V témže roce jsem dal dohromady Almanach SH ČM a postupně jsem vydával další publikace, které se zabývaly historií hasičů a k tomu přidal tři odborné brožury.

Vydal jsi řadu zajímavých knížek, jako „Pompiéři, požárníci, hasiči“, „Požáry“ …, přišel jsi s myšlenkou a organizací setkání hasičů pod Řípem, děláš podcasty na Hasičovo, potkáváme se na oslavách výročí sborů… A co mi povíš o Hasičském čtení?

Původně to neměl být časopis ani ročenka. Společně s Oldou Přibylem, tehdejším šéfredaktorem Hasičských novin, jsme se rozhodli, že k V. sjezdu SH ČMS v roce 2015 připravíme jakési kalendárium toho, co se událo od minulého sjezdu. S přípravou prvního čísla mi pomáhal nejen Olda, ale i jeho kolegyně Věra Nutilová a řada dalších dopisovatelů do Hasičských novin.

Každý začátek není procházka růžovou zahradou. Co na počátku potkalo tebe?

Hasičské čtení mě od samotného začátku duševně naplňuje a nebojím se říct, že je zároveň mým koníčkem. Na žádné potíže si nevzpomínám, protože všechno má řešení. Ze strany vedení SH ČMS, krajů, okresů, sborů mám velkou podporu. Dostávám řadu pozvánek na různé akce, oslavy a dalších akce. Bohužel se nemohu všech zúčastnit tak, jak bych chtěl. Je mi to líto, ale je toho prostě moc.

Na jaké číslo vzpomínáš jako na nejlepší? Které se ti nejlépe dávalo dohromady?

To je jednoduché. Každé nové číslo, na kterém právě pracuji, nebo které právě vyšlo, považuji za to nejlepší. Všechna vydání jsou moje děti. Je to radostná práce. Velice dobře se mi píše o hasičských slavnostech, propagačních jízdách a dalších akcích, kterých se zúčastňuji nebo je sám organizuji. Například o oslavách SDH Velvary. Díky jim jsem se stal čestným členem tohoto sboru, což je pro mě největší pocta. Jiná ocenění, než jsou nepopsatelně skvělé pocity, nedostávám. Neumím ani vyslovit, jak mi je, když třeba dám na Řípu dohromady prapory prvních sborů nebo tam nechávám pokřtít své knihy, či mám u nás doma na soutoku Vltavy a Labe v den mých narozenin hasičskou fontánu i s ohňostrojem.

Jak si vybíráš a připravuješ články a informace?

Nemám s naplněním časopisu problém. Příjemnější však je, když mi někdo o nějaké události napíše a pošle k tomu fotografie. Nebo když sami účastníci mi vyprávějí, jak to u nich funguje. Nejraději píši o lidech, kteří něco dokázali, ať už něco pro hasičské tradice nebo ve sportu. Velmi si cením spolupráci s internetovým médiem Hasičovo, na jejíž webových stránkách www.hasicovo.cz mám desítky podcastů.

Časopis se netvořím sám, vím to z vlastní zkušenosti. Máš určitě celou řadu spolupracovníků. Zkus nám alespoň některé připomenout.

Dobrý časopis tvoří nejen zajímavé reportáže, ale také tým, který není „vidět“. Třeba jazykoví korektoři. Prvním byla Mirka Halašová – ohromný pracant a pedant. Než pustila článek ven, vše přečetla minimálně dvakrát. Nyní se mnou spolupracuje doktor Jan Vitoň z Jihočeské univerzity. Díky těmto lidem se, pokud si pamatuji, nedostala ven za celou dobu žádná chyba, na kterou bych byl upozorněn. Rovněž jsem měl štěstí na grafiky. Ať už to byl Jakub Kuchta, se kterým jsem začínal, tak potom Eva Čejchanová a nyní Honza Martinec z tiskárny AG TYP Kostelec nad Orlicí, která časopisu zároveň zajišťuje velmi kvalitní tisk.

Když takto jezdíš po republice a navštěvuješ sbory, ať již s přípravou podcastů nebo článků, kde ti reportáž přerostla do osobního přátelství?

To je těžká otázka. Nechtěl bych na někoho zapomenout, ale alespoň některé lidi vyjmenuji. Je to Pavol Herda z Benešova u Boskovic, Láďa Dvořák z Desné u Litomyšle, Vincek Filgas z Lužné u Vsetína, Sváťa Divín z Horní Bečvy a další. Určitě jsou to také kamarádi z letního hasičského tábora v Manětíně, kam se snažím zajet každý rok. Mohl bych tak jmenovat celou řadu dalších míst.

Jaké máš plány do budoucnosti? Co pro hasičskou rodinu chystáš?

Někdy nahlas říkám „Končím“, ale obratem dostávám otázku „Už zase?“ Mám jasno jenom na následující rok. Rád bych se však dále věnoval hasičské historii, i když poslední tři velké hasičské knihy byly mým „spisovatelským“ vrcholem. Jsem rád, že se stále něco děje i v dalších oblastech. Nepřestávám jim být k dispozici přesto, že rok 2026 je v mém životě už rokem sedmdesátým. Například Lubošovi Šťastnému z Libkovic, který se po mě ujal setkání hasičů pod Řípem. Nebo Petru Bělohlávkovi a jeho týmu. Nyní pořádají propagační jízdy navazující na ty moje a mě k mému potěšení říkají „Taťka jízd“, který jim vždy rád poradí.

Pepíku, moc ti děkuji za rozhovor a přeji ti další úspěšná čísla Hasičského čtení.

Pavel Hejduk, redaktor Lovosického hasiče, starosta SDH Lovosice