ROZHOVOR: Šestnáct hodin v zápřahu. Jak ústečtí hasiči vyhráli přebor první pomoci

Sedmý ročník Přeboru HZS ČR v poskytování neodkladné první pomoci se uskutečnil od 30. září do 2. října 2026 v Domažlicích. Mezi šestnácti družstvy uspěla nejlépe čtveřice nprap. Jan Dvořák, nprap. Ing. Pavel Novák, nstržm. Tomáš Kočka a nstržm. Bc. Jan Pittner. Za výsledkem, který se vejde do jedné věty, se ale skrývá dlouhý den a značná část noci strávená řešením modelových zásahů.

Každou hodinu další událost. Poslední začala o půlnoci

Pavel popisuje přebor jako sled situací, při kterých bylo potřeba znovu a znovu přepnout pozornost na úplně jiný problém. Ústecký tým začínal v devět ráno a končil přibližně v jednu v noci. Program tvořilo třináct modelových zásahů a tři nebodovaná vzdělávací stanoviště. Ani ta nebyla úplným volnem: místo ošetřování a transportu zraněných přišly na řadu informace a ukázky odborných činností. 

Na další místo družstvo navigoval QR kód. Po jeho načtení dostali hasiči trasu, po které se měli přesunout. Před samotným stanovištěm ale museli zastavit u vyznačené zábrany a počkat na rozhodčího. Nemohli si předem prohlédnout, co je čeká. Pavel upozorňuje, že neoprávněné nahlédnutí do situace mohlo znamenat diskvalifikaci. 

Teprve poté přišla stručná informace podobná té, kterou hasiči dostávají při skutečném výjezdu. Například že se na místě nachází matka s dítětem, podle oznámení dítě možná nedýchá, ale spojení se přerušilo a další podrobnosti nejsou známé. Někde na tým čekal oznamovatel, jinde museli hasiči pacienta nejprve najít a teprve při průzkumu zjistit, co se vlastně stalo. 

Samotné řešení podle Pavla obvykle zabralo přibližně půl hodiny. Následovalo sbalení vybavení a vyhodnocení. Zhruba ve tři čtvrtě už družstvo znovu sedalo do auta, dostávalo další QR kód a přesouvalo se k novému úkolu. S další celou hodinou začínala další událost. A tak stále dokola, až do noci.

Bez společného tréninku, ale s pestrou výbavou zkušeností

Možná překvapí, že vítězové před přeborem neabsolvovali společnou přípravu v této sestavě.

„Nezvládli jsme žádný společný trénink. První trénink byl vlastně první stanoviště až na soutěži,“ říká Pavel otevřeně. Neznamená to ale, že by se na start postavili bez zkušeností. Někteří členové už přebor znali z předchozích ročníků a Pavel s Janem Pittnerem se znají ze služby, přestože slouží na různých směnách. 

Za jednu z hlavních předností týmu považuje Pavel kombinaci různých odborností. Všichni čtyři měli absolvovaný kurz Neodkladná zdravotnická pomoc, vedle toho se ale jejich zkušenosti doplňovaly také v dalších oblastech. Pavel Novák a Jan Dvořák mají velitelský kurz, Pavel s Janem Pittnerem jsou hasiči-lezci. Pittner se věnuje také chemické službě a je instruktorem práce na vodě, Novák působí jako instruktor vyprošťování u dopravních nehod. Tomáš Kočka zastával roli strojníka a Jan Dvořák přinášel i zkušenosti s posttraumatickou péčí. 

Rozdělení práce pak mělo jasný základ. Všech třináct modelových zásahů velel Jan Dvořák. Pavel byl desetkrát v roli hasiče-zdravotníka, ve třech situacích ho vystřídal Jan Pittner. Tomáš Kočka vedle své role strojníka pomáhal podle potřeby také s dalšími úkony. 

Společná zdravotnická příprava se podle Pavla projevila především v tom, že si nemuseli každý pokyn dlouze vysvětlovat. Když zaznělo například „potřebuji tepelný komfort“, ostatní věděli, co mají zajistit. Nemusel následně kontrolovat každý jednotlivý krok. Právě takovou samostatnost a vzájemnou důvěru vnímal jako velkou pomoc.

Nejvíc ho rozhodilo stanoviště vlastního kraje

Na otázku, který úkol byl nejtěžší, nemá Pavel jedinou odpověď. Jedna situace ho prověřila hlavně psychicky, druhá fyzicky.

První z nich připravil právě Ústecký kraj. Hasiči prohledávali starou budovu a hledali zraněného. Teprve když ho našli, mohli začít řešit jeho stav. Modelovým pacientem byl podnapilý muž bez domova, který měl v zádech zapíchané střepy. 

Pavla přitom nerozhodilo samotné poranění. Znejistěl spíš proto, že znal člověka, který za stanovištěm stál, a očekával nějakou další komplikaci. Začal hledat skrytý háček i tam, kde bylo potřeba především vyhodnotit skutečně zjištěný stav pacienta. Na chvíli ho napadlo, zda by zraněný nemohl dojít k sanitce sám. Tým se ale nakonec rozhodl pro transport, stejně jako by podle Pavla postupoval na kterémkoli jiném stanovišti. 

„Osobně jsem se tam cítil nejvíc nesvůj. Žádné jiné stanoviště mě z rovnováhy nevyvedlo,“ přiznává.

Přestože zvolený způsob transportu podle něj dopadl správně, právě tuto situaci hodnotí ze svého pohledu nejkritičtěji. I ve vyprávění vítěze tak zůstává prostor pro okamžik, kdy nebyl se svým rozhodováním úplně spokojený.

O půlnoci do dolu. A venku transport zdaleka nekončil

Fyzicky nejtěžší úkol přišel pro ústeckou čtveřici úplně na závěr. K poslednímu stanovišti nastupovala kolem půlnoci. V dole na slídu čekal člověk zavalený dřevěnými výztuhami. Bylo potřeba řešit jeho poranění, okolnosti zavalení a následně dlouhý transport ven.

Podle pořadatelů situaci komplikovaly také nízká teplota, ztráta spojení s operačním střediskem a zlomeniny pravého předloktí a pravé stehenní kosti.

Tím ale práce neskončila.

„Když jsme přišli před důl a mysleli jsme si, že už je konec, řekli nám, že sem záchranka nedojede a musíme transportovat ještě dál,“ popisuje Pavel.

Další část cesty vedla kolem garáží. Prostor přitom neumožňoval, aby transportní vanu nesli čtyři hasiči současně. Náročný úsek tak museli zvládnout ve dvou. 

Po celém dni střídání úkolů už nešlo jen o to vědět, jak pacienta ošetřit. Bylo potřeba mít také dost sil na to, aby se ho podařilo dostat až na určené místo předání. Právě spojení pozdní hodiny, předchozí zátěže a dlouhého transportu udělalo z posledního stanoviště Pavlův fyzicky nejnáročnější zážitek z přeboru.

Nestačilo jen ošetřovat. Hasiči museli také vyprošťovat a řešit nebezpečí

Označení „přebor první pomoci“ může vyvolat představu, že družstvo přijde ke zraněnému a začne ho ošetřovat. Jenže v Domažlicích často muselo nejprve vyřešit, jak se k němu vůbec dostat nebo jak odstranit nebezpečí, které mu dál hrozilo.

Pavel popisuje například člověka, kterému valník přejel nohy a zůstal na nich stát. Hasiči museli využít trámy, výdřevu a zvedací vaky, soupravu nadzvednout a zraněného uvolnit. Technická záchrana a zdravotnická pomoc se tu nedaly oddělit. 

Další modelová situace představovala následky výbuchu propanbutanové lahve. Ve scénáři byli dva zranění s popáleninami a poškozeným sluchem, prostředí bylo zakouřené. Družstvo tak neřešilo jen samotná poranění, ale událost v širších souvislostech hasičského zásahu. 

Jinde správce objektu oznámil člověka ležícího u pily. Až na místě museli hasiči zjistit, že jde o úraz elektrickým proudem, a zajistit odpojení elektrického zařízení. Nestačilo tedy soustředit se pouze na pacienta a přehlédnout příčinu jeho stavu. 

Došlo také na situaci s ozbrojeným člověkem, který bránil přístupu ke zraněnému a současně ohrožoval sám sebe nožem. Právě tady se podle Pavla hodily zkušenosti Jana Dvořáka s komunikací s lidmi v psychicky náročných situacích. Tým potřeboval nejen ošetřovat, ale také uklidňovat a vyjednávat. 

Matka za zavřenými dveřmi a dítě, které potřebuje pomoc

Jednou z výrazných modelových situací byla také resuscitace dítěte, při níž hasiči neměli okamžitý přímý přístup k pacientovi. Matku museli vést přes zavřené dveře a vysvětlovat jí, co má dělat. Pomoc tak začínala hlasem a srozumitelnými pokyny, nikoli vlastníma rukama. 

Pavel současně upozorňuje na rozdíl mezi zadáním soutěže a skutečným výjezdem. Při reálné události by se podle něj snažili dveře co nejrychleji překonat a dostat se přímo k dítěti. Smyslem konkrétního úkolu ale bylo procvičit také vedení druhého člověka při poskytování pomoci. 

Taková dovednost se přitom nemusí hodit jen ve službě. Pavel zmiňuje i vlastní zkušenost, kdy mu kvůli zdravotnímu problému v rodině volali blízcí a potřebovali poradit na dálku. Přestože by hasiči při zásahu mohli postupovat jinak, schopnost klidně vysvětlovat jednotlivé kroky považuje za využitelnou i mimo soutěž.

Některé situace už znal ze skutečných zásahů

Na zimním stadionu řešili soutěžící amputaci prstu. Podle scénáře jedna sestra přejela druhé bruslí přes ruku. Pavlovi to připomnělo skutečný zásah na ferratě, kde při pádu a pokusu zachytit se o ocelové lano došlo k poranění s amputací prstu. Mechanismus byl jiný, závažný následek podobný. 

Zaujalo ho i srovnání reakcí zraněných. Pacientka ze skutečné události podle jeho vzpomínky přijímala situaci dokonce s větším humorem než figurantka na přeboru. Samotná závažnost poranění tak v jeho zkušenosti neznamenala, že pacient musí reagovat panikou. 

Modelové situace jinak hodnotí velmi vysoko. Považuje je za jednu z nejpřínosnějších podob odborné přípravy, protože účastník musí své znalosti skutečně použít. Ne pouze zopakovat, co si pamatuje ze školení.

Zároveň připomíná, že soutěžní čtveřice někdy řešila situaci s menší podporou, než jakou mívá při skutečném zásahu. V běžné službě mohou být na místě zdravotničtí záchranáři, policisté, další profesionální družstvo nebo dobrovolná jednotka. Na přeboru se úkol soustředil na soutěžící tým. Právě tím se podle Pavla některé situace stávaly mimořádně náročnými.

Šíp v rameni, nehoda bez vyprošťovacích nástrojů i záchrana z vody

Oficiální přehled pořadatelů doplňuje další scénáře, kterými družstva prošla.

Na střelnici čekal člověk se šípem zabodnutým v rameni, který se zastavil o lopatku. 

U dopravní nehody leželo auto na střeše na betonovém silničním bloku. Těžce zraněného člověka uvnitř museli hasiči vyprostit bez vyprošťovacích nástrojů. 

Další zásah představoval pád jezdkyně a následné kopnutí koně do horní poloviny těla. Úkolem bylo zjistit mechanismus úrazu, posoudit její stav a zajistit transport k sanitce. 

U rybníku šlo o pád z lanové houpačky do mělké vody. Po vytažení zraněného následovala resuscitace a péče zohledňující podezření na poranění páteře. 

V garáži zase pracovník zakopl o pneumatiku a udeřil se hlavou o hydraulický zvedák. Soutěžící zjišťovali okolnosti úrazu a ošetřovali poranění hlavy.

Nervozita ze sportu je jiná než soustředění na zásah

Pavel má zkušenosti také s hasičskými sportovními soutěžemi. Přesto vnímá rozdíl mezi tím, co prožívá před sportovním startem, a tím, jak se cítí při práci.

Před závody typu Firefighter Combat Challenge bývá nervózní. Při zásahu ani na tomto přeboru ale stejný druh nervozity podle svých slov nepociťoval. Chtěl se do situací zapojit a soutěž si užít. Modelové události mu byly svým charakterem blízké skutečné službě.

Dobře podle něj fungovala také atmosféra uvnitř družstva. I přes fyzickou a psychickou náročnost se tým nedostával do vzájemných sporů. Všichni přijeli s podobným očekáváním: využít připravené situace a něco si z nich odvézt.

Nejprve první desítka, potom medaile. A nakonec husí kůže

Že by z toho mohlo být vítězství, ústečtí hasiči před vyhlášením nevěděli. Pavel vzpomíná, že si jejich vedoucí před soutěží dělali legraci: týmů je šestnáct, takže umístění od prvního do patnáctého místa bude dobré. Družstvo tak necítilo tlak přehnaných očekávání. 

Při vyhlašování se radost postupně zvětšovala. Nejprve byli spokojení s jistotou první desítky. Potom přišla první pětka. V tu chvíli už by čtvrté, nepopulární „bramborové“ místo zamrzelo. Když bylo jasné, že mají medaili, považovali to za úspěch. A pak zaznělo jméno týmu na druhém místě. 

„Když vyhlásili druhého, naskočila nám husina, protože jsme to nečekali,“ popisuje Pavel.

Pochvalu sice slyšeli i během jednotlivých úkolů, ale nepovažovali ji za vodítko k celkovému výsledku. Mysleli si, že rozhodčí podobně povzbuzují všechny, aby je motivovali pokračovat v tak náročném programu. 

Podle konečných výsledků pořadatele obsadil druhé místo HZS Jihomoravského kraje a třetí HZS Kraje Vysočina. Ústecká čtveřice tak završila přebor na nejvyšším stupni.

Co si z toho mohou vzít dobrovolné jednotky

Pavlovo vyprávění nekončí u soutěžních zážitků. Zajímá ho také to, jak se zkušenosti z podobné přípravy mohou promítnout do výcviku dobrovolných jednotek.

Za důležité považuje najít člověka, kterého první pomoc skutečně zajímá a který má odpovídající přípravu. Pro hasičské prostředí podle něj dává velký smysl lektor, který zná také práci jednotek a jejich možnosti.

„Ideální je, když hasič učí hasiče první pomoci,“ říká. Vysvětluje to tím, že zdravotničtí záchranáři nebo vojáci mohou pracovat s jiným rozsahem znalostí, postupů a možností. Výcvik má být použitelný pro ty, kteří ho absolvují. 

První oblastí, na kterou by se zaměřil, je systematické vyšetření pacienta. Zmiňuje algoritmus XABCDE, který pomáhá postupovat v navazujících krocích podle důležitosti a vytvořit si ucelený obraz o stavu zraněného. 

Dalším tématem je praktický nácvik manipulace s člověkem při podezření na poranění páteře. Pavel mluví o správném uchopení, otáčení a spolupráci při pohybu s pacientem. Právě takové úkony podle něj patří do skutečného praktického výcviku, ne pouze do obecného povídání o první pomoci. 

Velký důraz klade také na resuscitaci. Upozorňuje, že i mezi dobrovolnými hasiči zapojenými do systému first responderů se mohou objevit nejasnosti, které je potřeba při přípravě odhalit. Za užitečné považuje figuríny se zpětnou vazbou: při propojení s telefonem nebo tabletem je možné sledovat například tempo a hloubku stlačování hrudníku nebo účinnost ventilace při nácviku s dýchacím vakem. 

Taková příprava podle něj nekončí za vraty stanice či zbrojnice. Znalosti první pomoci se hodí také doma, na výletě nebo při běžné cestě autem. Zmiňuje například popáleniny dětí a význam toho, že člověk ví, co má dělat, místo aby v rozhodující chvíli teprve hledal odpověď. 

Pomoci neznamená za každou cenu něco dělat rukama

Ve vzkazu lidem, kteří se první pomoci bojí, začíná Pavel u vlastního bezpečí. Doporučuje myslet na ochranné rukavice a před přiblížením k postiženému vnímat také okolní nebezpečí, například elektřinu nebo riziko pádu předmětů. Současně nechce, aby strach z chyby člověka úplně zastavil. „Nebojte se vzít na sebe ten první krok,“ vzkazuje. 

Vedle ochoty pomoci je ale podle něj důležité rozpoznat, jaká pomoc je v dané chvíli potřebná. Ze svého civilního života popisuje dopravní nehodu, při níž skončilo auto na střeše. Lidé na místě se rozhodovali, že řidičku vytáhnou ven vlastními silami. Žena však byla v tu chvíli při vědomí, dýchala a nekrvácela. Pavel proto zasáhl proti neuvážené manipulaci a vyzval přítomné k přivolání záchranných složek.

Sám se pak soustředil na přípravu přístupu do vozidla. Odstraňoval nákup a další věci, které by mohly hasičům překážet při přístupu kufrem. Pomoc v tomto konkrétním případě nespočívala v rychlém vytažení člověka za každou cenu, ale také v tom, aby následný zásah mohl proběhnout co nejplynuleji. 

Pavel zároveň výslovně rozlišuje tuto situaci od případu, kdy postižený nedýchá a potřebuje resuscitaci. Lidem, kteří si nejsou jistí, připomíná možnost nechat se při poskytování pomoci vést po telefonu zdravotnickým operačním střediskem. 

Redakční doplnění pro čtenáře: Popsaný zásah není univerzálním návodem pro všechny dopravní nehody. Při závažném úrazu je potřeba zhodnotit bezpečí, řešit masivní krvácení, přivolat pomoc na 155 a řídit se pokyny operátora. Se zraněným zbytečně nehýbejte a průběžně sledujte jeho stav. Operátorovi popisujte především to, co skutečně vidíte, nikoli odhadovanou diagnózu. 

Medaile jako bonus. Nejdůležitější byly zkušenosti

Když Pavel mluví o smyslu přeboru, vrací se k práci lidí, kteří ho připravili. Za každou modelovou situací vidí úsilí organizátorů a příležitost vyzkoušet si něco, co může být při skutečném zásahu důležité.

„Tohle není soutěž, kam jedeš pro placku. Tohle je soutěž, kam si jedeš pro zkušenosti,“ shrnuje svůj přístup. 

Ústecký kraj měl své zástupce také mezi rozhodčími. Na přeboru působili mjr. Bc. Jiří Mooz, pprap. Bc. Pavel Šabart a nstržm. Petr Jílek. 

Vítězství pro Pavla představuje radostný bonus k tomu, co si tým ze soutěže odvezl do další služby. Vnímá ho jako zadostiučinění a potvrzení, že jejich příprava má smysl.

„Je to fyzicky i psychicky náročné, ale přebor jsme si opravdu užili. Tohle byla třešnička na dortu a takové poplácání po rameni, že to, co děláš, děláš dobře a pokračuj v tom dál.“